Fax a přenos textu obecně

Prvním vynálazem, jež dokázal přenést text na velkou vzdálenost byl telegraf. Mělo to však nevýhodu, speciální Morseovu abecedu nezná každý, a už opravdu málo lidí je schopno jí používat po paměti a dostatečně rychle. Takže se hledalo dál. Mnohem pokročilejším přístrojem už byl dálnopis, který již psal na papír přímo písmena. Princip je stejný jako u elektrického psacího stroje, jen mezi klávesnicí a místem kde se text tiskne mohou být tisíce kilometrů. Ale to stále vyžadovalo nutnost, aby někdo fyzicky text zapisoval do stroje. Až se nakonec zrodil fax. Původní myšlenka byla vlastně nesmírně jednoduchá. Snímač citlivý na světlo jede po papíře v řádkách hustě nad sebou, předává informaci o tom, jak moc světlé je dotyčné místo zapisovači, který podle toho buď tiskne, nebo netiskne. Samozřejmě, že se obě hlavy přístrojů (čtecího i zapisovacího) musí pohybovat synchroně, ale to je jen technický problém. Nu a pak přišla éra digitalizace. Signál byl digitálně kódován, ukládán do paměti, synchronizace obou přístrojů již nebyla potřeba, stačilo přenést data, zakódovaná podle určitého protokolu. A to je prakticky vše, jen protokoly a kódování se mění, a rychlost se postupně zvýšila, původní byla poněkud ehm pomalá.. V současné době fax umí nejen odesílat faxy (překvapivě) a udělat kopii dokumentu (prostě odešle scanovaná data na vlastní tiskárnu, ne na vzdálenou) ale obsahuje i telefon, obvykle záznamník atd. A krom toho se dá faxovat z počítače připojeného k telefonu modemem. Což je ale kvůli množství virů a dialerů silně nevhodno, účty za telefon mohou dosáhnout desítek tisíc kč.

Porcelán

Vynález porcelánu vychází odkudsi z Číny. Již asi roku 1300 před kristem zde vyráběli šedavou kameninu, na povrchu pokrytou glazurou. Později, za vlády dynastie Chan (pár set let před stěhováním národů mimochodem, je potřeba si uvědomit, že čínská kultura je nesmírně stará..) se vyráběla tvrdá keramika ze surovin prakticky stejných jako dnes. Jen bylo ještě potřeba dopilovat technologii výroby a používat patřičně čisté materiály jako základ. A byl tu porcelán, již takový, jaký jej známe dodnes, vyráběný z kaolínu a živce, mléčně zbarvený a průsvitný, s barevnou glazurou. Když se ve třináctém století vydal Benátský kupec Marco Polo na cestu do číny, nepřivezl z dálného východu jen vzácná koření, ale také zprávy o úžasném materiálu na vázy a talíře. A také vzorky. Novinka byla nazvána porcelán, podle hladkých a lesklých ulit zavinutce Cypraea lurida, lidově zvaného porcella, čili prasátko. Jenže Čínský porcelán byl neskutečně drahý, vzácný a doprava tisíce kilometrů daleko byla víc než problematická. A tak započaly snahy o jeho nápodobu i v Evropě. Zprvu nejjednodušším způsobem, na kameninové mísy či vázy se prostě nemalovaly motivy podobné těm čínským. A později bylo i vyneseno tajemství výroby pravého porcelánu, a tak se začal vyrábět i v Evropě. A že to šlo docela těžko, původní receptura totiž nakazovala nakopat surovinu (kaolín s malým obsahem velice jemného, čistého písku), navršit ji na hromadu, a nechat na ní několik (desítek) let působit počasí. Tím se hmota jednak zjemní, a jednak se stane opravdu rovnoměrnou. Pokusy o rychlejší zpracování vedly k výrobě něčeho, co bychom dnes označili jako kazové nádobí. Mimochodem, v Číně je jedno přísloví, pravící, že dědeček nakope hlínu, syn namaluje vyvěsní štít obchodu a vnuk začne vyrábět. A ono to asi nebude vtip. Každopádně, o něco později začaly vznikat porcelánky jako manufaktury, a jelikož bylo materiálu více, nebyl již tak drahý. Ba dokonce brzy stál méně nežli přepychové stříbrné nádobí. (původní dovážený z Číny se doslova vyvažoval zlatem) Mnohé z těchto porcelánek napodobovaly původní čínské tvary a vzory (například známá Míšeň) jiné si tvořily nové, proto je dnes porcelánového (nejen) nádobí tolik tvarů a druhů. A uplatňuje se nejen v ozdobné funkci, například známé izolátory na sloupech vysokého napětí jsou porcelánové. Protože je tvrdý, velice odolný a nevede elektřinu. Nicméně, jakožto materiál se dočkal i jakéhosi znesvěcení, naboť současně s krásnými talíři či hrnky jsou z porcelánu vyráběna i obyčejná umyvadla a třebas i wc mísy. To je ovšem vše dovoleno postupným odhalením procesů, jež se děly v přírodě desítky let v oné nakopané hromadě hlíny. Postupné působení tepla, zimy a vody nahradil hnětač a lis, jen tak je možné produkovat ročně tisíce tun porcelánové hmoty. A že bez ohledu na existenci nových materiálů využití a spotřeba porcelánu neklesá, právě naopak.

Alkohol

To že se ovocná šťáva ponechaná několik dní v relativně teplém prostředí začne měnit, poznal nepochybně již pračlověk. A také to, že se buď kazí, a nebo kvasí v něco dobrého, opojného. Dá se tak předpokládat, že první "opici" si člověk způsobil před desítkami tisíc let. Každopádně ale, bez ohledu na to, jak bylo našemu pra pra předkovi po ránu, nebylo umění jak takový nápoj vyrobit nikdy zapomenuto. (A nebo možná naopak bylo zapomenuto a znovu zjištěno mnohokrát po sobě) Každopádně alkohol provází lidstvo minimálně po celou dobu, ze které existují písemné doklady. Jisté je to, že Řekové rádi popíjeli, a staří Římané (ti bohatí) doslova chlastali. Civilizovaný svět znal kvašenou šťávu z hroznů, a již i nějakou tu pálenku, zatímco barbaři (nebudeme to rozebírat, ale například takoví Bójové a spol) byli odkázáni na medovinu. Nu co, každému podle jeho gusta, hlava bolí po vynikajícím víně, stejně jako po jabčáku, stačí si obého dát trochu moc. Kdo a jak vynalezl destilaci alkoholu není jisté, ale snad to uměli již Sumerové. Možná někdo olízl pár kapek, jež se v teplu srazily na víku sudu, a napadlo ho, že když bude ten obsah vařit a sražené kapky nechá padat do nějaké nádoby, tak získá něco zcela odlišného od původního pití. Každopádně ale destilační přístroj tvoří za středověku povinné vybavení každé alchymistické dílny. (Znáte to, patlámo patlámo.. a namísto bádání vařili slivovici..) Nicméně alkohol nemá jen negativní vlastnosti, v malém množství je zdraví prospěšný i při pití. A jeho desinfekční účinky jsou také známy velmi dlouho. Již za středověku se vědělo, že vyčistit ránu je nejlepší harříkem namočeným ve víně. (Tedy, samozřejmě pouze u významných osob, obyčejní ranění vojáci byli ponecháni osudu.) A skoro stejně tak dlouho se alkohol používá i jako rozpouštědlo (napřed samozřejmě v již zmiňovaných alchymistických dílnách) a chemické činidlo. Koneckonců byl alkohol i jedou ze surovin jíž použil Leo Bakeland, když vyrobil první umělou hmotu na světě, bakelit. Nu a jak se vlastně alkohol dělá? O tom až příště.

Ocel

Nu a pak stačí buď práci konvertoru zastavit v momentě kdy kov obsahuje množství uhlíku přesně odpovídající našim potřebám, a nebo jej prostě trochu přidat. Ono totiž každá ocel nějaký ten uhlík obsahuje, ale jde o obsah řádu zlomku až jednotek procent, zatímco litina má v sobě uhlíku 10-15% i více. Jako další se následně ještě (opět v peci, ale tentokrát ohřívané zvenku) přidávají do roztavené oceli další přísady upravující nějak vlastnosti kovu. A že jich je, počínaje chromem, titanem a trochou křemíku, po tak relativně exotické prvky jako je vanad a molybden. Dá se říci, že s vyjímkou plynů, halogenů a radioaktivních prvků není snad žádný prvek, co by se v některé speciální oceli nevyskytoval. Není totiž vyjímkou, když je slitina oceli (železa) a nějakého prvku tvrdší a odolnější nežli obě (všechny) její součásti, a přitom mnohem levnější nežli onen druhý prvek sám. Všech těchto speciálních přísad se totiž používají minimální množství, zatímco naprostou většinu ve slitině má relativně levné železo. Ještě jen pár slov k železným rudám. Ty nejkvalitnější s obsahem i 50% železa jsou již dávno vytěžené, alespoň u nás, kde se těžilo od pradávna. Proto se relativně běřněji používá metoda řekněme zpracování na dvakrát. Napřed se ruda protáhne malou pecí, s nízkou teplotou, čimž se nataví na malé hrudky. Ty poté projdou přes drtičku, a magnetem se třídí na odpad, a kousky jež obsahují vice železa. A teprve ty se pak dopravují do vysoké pece. Stejně tak je výhodné zpracovávat to, co zbyde v jiných odvětvích průmyslu jako odpad. Například při výrobě kyseliny sírové se používají tuny a tuny pyritu. (pyrit je chemicky jen síra a železo) A po vypražení siry z něj zbývá prakticky čisté železo. Pravda, nehodí se přímo na zpracování na ocel, protože obsahuje ještě docela dost síry, ale k obohacení rudy jdoucí do pece je ideální. Nemluvě o tom, že naopak z unikajících spalin zachycená síra se hodí zpětně k výrobě již zmiňované kyseliny. Tedy, alespoň kdysi se to tak dělalo, teď co je půl průmyslu v soukromých rukou, a druhá půlka rozkradená, tak kdo ví?

Ocel

Lidé dlouho získávali ocel tak, že v nedostatečně výhřevné peci nechali železnou rudu spolu s hořícím dřevěným uhlím, a poté co hmota vychladla tak vybírali hrudky vytaveného kovu. Výsledkem byla ocel, podle kvality rudy někdy docela slušná. Proslulá byla například ocel Damascénská. Ovšem potom nastal zlom, s vynálezem vysoké pece a s nalezením uhlí. Kov jež z pece vytékal byla totiž klasická litina, čili materiál od oceli se značně lišící. Dal se tvarovat (tehdy) jen právě litím do formy, kovat se to nedalo. Nu, začali se tehdejší učenci zabývat tím, jak dotyčný kov proměnit do podoby oceli. Cesta byla dlouhá. Po letech pokusů se zjistilo, že problém způsobuje hlavně uhlík, jímž se tekutý kov v průběhu tavby nasytí. A ukázalo se, že nejjednodušší postup jak tento nechtěný prvek ze surového železa dostat je jeho vypálením. Takže se do otevřené výhně, na hromadu strusky zasypané mourem naskládaly jednotlivé kusy železa, celé se to zasypalo dřevěným uhlím, to se zapálilo, a do hromady se začal foukat vzduch. Výsledkem byly opět kusy oceli, jež bylo potřeba skovat dohromady, i když byly mnohem větší, nežli při výrobě v malých pecích. V polovině devatenáctého století pak vznikl nápad, uskutečnit tento děj v takzvaném konvertoru. Princip je následující: do nádoby s děrovaným dnem (kudy se vhání vzduch) se nalije roztavené surové železo přímo z pece, a pak se do něj odspodu pustí právě proud vzduchu. Kupodivu tavenina nevychladne a neztuhne, naopak, jak se z ní vypaluje uhlík, tak se ještě více ohřeje. Výhodou použití konvertoru je zpracování desítek tun (stovek) za hodinu, udělat takto ocel ze surového železa totiž trvá jen asi čtvrthodinku. (pokračování příště)