Čaj

Kultura popíjení čaje (a abych neopomínal, také kávy) je opravdu starobylá. Nikdo neví, kdy začali lidé spařovat různé lístky či kořínky vodou, patrně kvůli dodání alespoň nějaké chuti. Každopádně, určitě to vylo po vynálezu keramických nádob, v nichž se dá na ohni vařit voda. Čaj jako takový údajně objevil čínský císař Šen Mung nebo Mungo, když si asi před pěti tisíci lety převářel špinavou vodu, aby se mohl napít, a do kotlíku mu spadlo několik listů z keře opodál. Císař jelikož měl žízeň, tak nezaváhal a vody se napil. A bylo to. Čaj jako rostlinu poprvé popisuje herbář starý asi 1500 let, ale znám byl již předtím jako bylina posilující mysl a odstraňující únavu. Jeho pití postupně převzala aristokracie a poté i prostý lid. Patrně vlivem špatných hygienických podmínek, protože voda v číně se většinou nedala pít bez převaření. Z Číny se čaj postupně šířil do okolních zemí.. Japonsko převzalo čajový obřad jako svou národní kulturu. V 19tém století však na sebe prvenství v produkci čaje přebrala angličany řízená Indie, a spolu s ostrovem Cejlon si ho drží dodnes. Čaj, ať již černý, zelený či jiné druhy je po chemické stránce velmi zajímavý, protože obsahuje množství různých, tělu prospěšných látek. Podporuje trávení a působí povzbuzujícně. Při požití několika šálků silného čaje se dá doslova zčajovat, stav po požití příliš mnoho povzbuzujících látek se podobá zfetovanosti.

Sklo

Jak se tak koukám, tak jsem ze seznamu materiálů používaných lidstvem již od nepaměti vynechal sklo. Což je značně nefér, když uvážíme, že sklo jako takové se používá již tisíce let. Sklo je vlastně přetavený písek, doplněný o nějaké další látky, jež mu dodávají snadnější tavitelnost nebo třeba barvu. Existují i přírodní skla, jednak vznikající v místech třeba zásahu blesku, nebo také tam kde se z nějaké sopky vylévala láva. Dalšími místy výskytu přírodních skel jsou oblasti, kde zuřily nějaké lesní požáry, tam může poměrně snadno dojít k roztavení povrchové vrstvy půdy, pokud je písčitá. Nemluvě již o tom, že dřevěný popel se dlouhá léta ve sklářství užíval, protože obsahuje látky jež umožňují tavení křemene při nižších teplotách. Sklo vyráběné lidmi bylo zprvu nejenže nekvalitní, ale též nesmírně pracně získávané. Po hodinách topení v peci byla výsledkem hrouda spečeného materiálu, která se musela nechat vychladnout, pracně rozbít, a pak z úlomků vybrat ty, jež byly řádně protavené a sklovité. V podstatě šlo o stejný postup, jako při získávání železa, tam se také musela výsledná hrouda spečeniny rozbít a pro změnu z ní vybrat kousky železa. Rozdíl byl až v následujícím zpracování: železné pecičky a kousky se musely skovat dohromady, zatímco sklo se prostě nechalo ještě jednou přetavit. Pochopitelně, jako u všeho: první využití skla bylo jako ozdoba.. A že drahá (ať už se platilo solí, kožkami či kly mamutů) to je jisté. Až mnohem později začlo být sklo opravdu tvarováno, a ještě déle trvalo než byla vynalezena sklářská píšťala, umožňující výrobu foukaného skla. Ale o tom zase příště.