Dostavníky,koňka.

Jde o to, že různé další formy dopravy tažené koňmi mohou být rychlejší než samostatný jezdec. A také bezpečnější, porotže na divokém západě byla životnost samostatného jezdce poměrně malá. A to bez ohledu na to, jestli ho zabil pistolník desperát, či někdo jiný. Proto byly tam zprávy dopravovány rychlými posly jedoucími v dostavnících. A ona slavná koňská dráha je pouze směskou dostavníku a železnice. Kupodivu spojujícím výhody obou, ne jen problémy. Ale i tak oan zanikla před moderními způsoby komunikace.

Bubny, kouř, oheň

Jako další možnost jak předávat zprávy na veliké vzdálenosti se využívalo buď ohně, (tedy, tam opravdu většinou pouze vyhlášeční poplachu či tak) kouře (zakrývání odkrývání kouře) či bubnů. Mimochodem, i když se šíří "pouze" rychlostí zvuku, tak dunění velkého bubnu je slyšet i na vzdálenost desítek kilometrů. Některé národy měly docela pokročilou sadů kódů, s jejichž pomocí dokázali takto poslat důležitá sdělení deně o stovky kilometrů dál.

divný

Kolik jen všeobecně uznávaných velikánů důstojně přežilo svůj život pouze díky milosrdnosti, obdivu, štědrosti mecenáše a kolik jen všeobecně uznávaných géniů poskytlo svými životy námět pro přiblblou oslavu romantiky bídy a strádání? Nemluvě už vůbec o tom, že romantika je ke strádání a bídě hodnota násilně přidaná.

Republikou nyní cloumá, a to doslova, Big Brother a Vyvolení. Potkal jsem už tolik lidí, kteří dštili síru a oheň proti skandálu všech skandálu, proti zvrhlosti a zvrácenosti takových „show“, o neuvěřitelnosti výskytu primitivů, obyvatelů vil, že je mi hlavně s podivem, kolik lidí se na seriály lidské bídy a utrpení nedívá. Kritici, a to i ti nejvášnivější se totiž na dotaz, jak to všechno vědí, když se na „to nemohou ani koukat“ a také to „hned přepínají“, odvolávají na to, že se „vždycky kouknou jen chvíli, ale to jim úplně stačí, kam to jen ten svět spěje atd. “

Myslím si zcela vážně, že je skutečně sebezáchovné „nekoukat na něco takového vůbec“, a tak nemohu sloužit ani obhajobě , ani kritice. Soudím ovšem, podle jinak masového zájmu, že čím vulgárnější a čím brutálnější jsou kamerové popisy obchodu s lidským masem, tím větší je množství telefonátů a SMS dojemných vzkazů, přeloženo – podstaty toho obchodu.

Osel

Ale, to jen tak vtípeček, aby se to rýmovalo s tím poslem, ale opravdu, vlastně první způsob jak dopravit zprávu rychleji než dokáže člověk běžet bylo posadit jej na koně či osla a zvíře pobídnout do běhu. V civilizovaných zemích byly z tohoto důvodu zařízené stanice, kde bylo možno vaměňovat unavená zvířata za čerstvá, protože člověk pokud potřebuje, tak se zapře, ale uštvat koně k smrti nijak rychlost doručení nezvýší.

Posel

Asi prvním způsobem jak komunikovat na vzdálenost větší než kam člověk dokřičí bylo prostě si dojít za tím, s kým si chtěl dotyčný promluvit. Což ovšem není zorvna praktické, pokud se jedná o vzdálenost větší než pár (maximálně desítek) kilometrů. A navíc, lidé jsou odjakživa násilnické povahy, a mít objekt kterému chci vyhrožovat pěkně po ruce často končilo násilně. Tudíž se jaksi nabízela představa, že pokud vzkaz ponese někdo nezůčastněný, tak má větší šanci na přežití, a tak se zrodili poslové, přenášející zprávy. Mimochodem, tito byli v různých zemích na různé úrovni, ale v některých měli systém poslů přenášejících informace na značně vyspělé úrovni, a také někteří poslové (konkrétně u Inků..) dokázali nadlidské činy, uběhli v terénu kde je minimum kyslíku stovky kilometrů bez zastavení.

Komunikace na velkou vzdálenost

Pod kterýmžto názvem sdružuji jak telefon, telegraf, rádiové vysílání, tak i moderní komunikační metody, kdy je mezi počítači na světě celkově vyměňováno obrovské množství informací. A pravděpodobně zahrnu i poštu, poštovní holuby, pony expres a další, takže se máte na co těšit, toto je jen předmluva k dalšímu ucelenému seriálku, který se zde bude nacházet od zítřka po vícero dní. Zachovejte přízeň.

Světlo 7 speciální

Pod pojmem speciální světla mám na mysli všemožné světelné zdroje, co nejsou normální žárovka/zářivka/plamen. Patří sem například různá luminiscence (i když ta se co já vím k osvětlování nedá použít) různé ty fosforoidní barvy, které dokáží na světle něco málo světla uskladnit, a pak ve tmě světélkují, (má praktické využití, ale neveliké). A pak také mnoho různých elektrických světelných zdrojů. Například různé výbojky (fotoblesk) infračervené žárovky, červené žárovky do fotokomor. Pak také LED diody (Light Emitting Diode) což jsou malé svítící polovodiče, které dokáží velmi efektivně přeměňovat elektřinu na tok fotonů. Laser, další opravdu speciální světlo, budu se mu věnovat někde samostatně, tady si řekneme jen, že laser je opravdu hodně silné světlo. (příkon v řádů wattů řeže železo) a například by sem patřila také oblouková lampa, které se však nedostalo takové pozornosti jaké by podle mě zasloužila. A to je pro tuto chvíli opravdu o osvětlení vše.

Světlo 6

Jak již bylo řečeno včera, tak i žárovka je již dnes na výrazném ústupu z pozice nejběžnějšího osvětlení. A to z důvodu, že byla překonána v účinnosti mnoha různými svítidly. Například jde o halogenovou žárovku, která díky vyšší teplotě má mnohem lepší účinnost, nebo různé výbojky. Z těch jsou nejpodstatnější výbojky sodíkové, které jsou používány v lampách veřejného osvětlení, a zářivky, které se používají v domácnostech. Přičemž ty různé úsporné žárovky jsou vlastně také zářivky, jen v netradicčním tvaru. Tak, a tohle byla ve zkratce historie osvětlení. (tedy, ne ještě zcelá úplně, ještě existují některé speciální osvětlovací tělesa, ale o těch trochu až zítra..

Světlo 5

A konečně po vynálezu elektřiny byla vynalezena i žárovka. (v roce 1879 T.A.Edison) Je to skleněná baňka, ve které je umístěno tenké vlákno, jež se právě působením elektřiny rozpálí a svítí. Původní žárovky používaly různá vlákna, a alespoň zpočátku byla jejich výdřž opravdu malá (10 hodin či tak něco) Ale postupně se zjistilo, že pokud uvnitř nebude normální vzduch, ale vakuum nebo inertní plyn, tak bude žárovka odolnější. A také se experimentovalo s různými kovy, až se volba ustálila na wolframu. Tento velice tvrdý a odolný kov se mimochodem používá dodnes. Každopádně žárovka již není nejlepším a ani nejpreferovanějším zdrojem světla, protože je značně neefektivní ve využití elektřiny, značná část se jí mění na teplo, místo na světlo. Ale o tom si povíme zas až zítra.

Světlo 4

Další z osvětlovacích prostředků dob minulých (ale ne zas až tak moc) byla petrolejová lampa. Nápady na její sestrojení nutně musely přijít v okanžiku, kdy někdo viděl jak jasným plamenem hoří petrolej, tedy destilát z černé kapaliny vytékající občas ze země (ropy). Ten se používal v lékažství jako prostředek proti parazitům, ale s jeho používáním ke svícení byl problém, protože hořel až příliš dobře. Olejovou lampičku lze vytvořit snadno tak, že necháte v misce olej, a do nějj ponoříte plovákem procházející knot. Petrolej oproti tomu vzplane po celé hladině. Po letech experimentů přišli lidé na nápad protáhnout knot víčkem od nádoby, a tak se zrodila první lampička na petrolej. Tedy, původně ještě bez modernějších vymožeností jako jsou regulace výšky knotu, zrcátko odrážející světlo jedním směrem či cylindr chránící oheň, ty byly přídány později. Petrolejkami se svítilo běžně ještě v období druhé světové války, pak byly víceméně opuštěny, dnes se používají jen v místech kde není přívod elektřiny, a kde nepotřebují moc světla. (trampské chaty a podobně)

Světlo 3

Jako další osvětlení se používala svíčka, a to až do nedávna. Ba dokonce dodnes má většina lidí v bytě nějakou tu svíčku, byť třeba jen pro případ výpadku proudu. Svíčka je ztuhlá hořlavina, jejímž prostředkem prochází sající knot. Kdysi se pro tyto účely používalo ztuhlého loje, dnes je naprostá většina svíček tvořena stearínem. A pravda, kdysi i nyní se používal i včelí vosk. Svíce svítí poměrně málo, odkapává z ní tekutý vosk (stearín, lůj) a tudíž také není ideální k osvětlení.

Světlo 2

Jako další zdroj světla se začaly používat lojové lampičky. Šlo o kousek kamene vyhloubený jako mistička, do které se dal tuk, do něj knot a výsledkem bylo světélko. Později ze namísto kamene začala používat keramická miska, knot byl namočen v oleji (zatím ne petrolej) a nebyl pevně zasunut v misce, ale plaval na malém kousku dřeva či kůry. Takovéto lampičky přežily staletí, svítili si jimi například horníci za středověku. (což ostatně platí i o pochodni, ta také běžně osvěcovala středověké hrady.)

Světlo

Osvětlení byl za starých časů značný problém, Původně byl dostupný pouze oheň ve formě ohniště, což bohužel není světla příliš, a nebo nějaká ta zapálená větev, což však také moc nesvítí. Proto také byly celá staletí (možná tisíciletí) podnikány pokusy o vynalezení způsobu jak svítit lépe, než jen hořící větví. Asi tak prvním pokrokem bylo cosi na způsob pochodně. tedy větev obalená nějakou trávou, a to celé napuštěné smůlou ze stromů. Což o to, pochodeň hoří dobře, a svítí také poměrně slušně, ale bohužel bývala mnohem častěji než ke svícení používána k vypálení vesnice nepohodlných sousedů.

Papír

Papír byl vynalezen v číně. Oni tam vůbec byli tehdy docela na úrovni, protože právě před vynalezením papíru používali k zápisům hedvábné svitky. To však šlo pouze pro velice významné dokumenty, protože hedvábí bylo, je a také bude poměrně drahým materiálem. Tady to přírodní jistě. Později někoho napadlo pomlít staré hadry, přidat k tomu trochu lepidla, a základní směs na výrobu papíru byla na světě. Ta se poté co se vařila nabírala na síta o velikosti budoucího listu. Těmi bylo několikrát zatřeseno, aby se vlákna zkřížila mezi sebou, a pak byly nechány uschnout. Přebytečná voda volně odkapávala sítem, a po uschnutí byl list papíru hotov. Jelikož staré hadry nestačily množstvím, bylo hledáno jiné řešení, jiná surovina. Tou se ukázalo být dřevo, jelikož celulóza tvořící jeho vlákna je velice vhodná pro svojí délku a pevnost. To už se však nacházíme v poměrně nedávné době, přeskočili jsme několik tisíc let. Dnes se papír připravuje tak, že se dřevo odere z kůry, naklade se do velikého kotle, zalije směsí kyselin, a několik hodin se vaří (asi půl dne). Poté je tekutina vypuštěna, a zbytky ze dřeva (touto dobou prakticky čistá celulóza, ostatní se rozpustilo a odteklo) se přendají z varného kotle do strojů jež fungují jako ohromné mlýny, jejich účelem je od sebe oddělit jednotlivá vlákna. Poté se přidají přísady, (barvivo, plnidlo, klížidlo atd..) a celá směs je předána papírenskému stroji, jež si ji nabírá na nekonečné síto, plnící svým pohybem stejnou funkci, jako klepající se ruce starého číňana. Zbylé tekutiny opět odtékají pod sítem, a pruh papíru postupně prochází mezi celými skupinami válců, na kterých je vyhlazován a zpevněn, některé jsou vyhřívaná, to aby se rozpustila klížidla a slepila jednotlivá vlákna. Na konci stroje je hotový pás papíru navíjen na roli, a buď se pak distribuuje tak, nebo je nařezán na patřičné rozměry. (A4, listy sešitu)

Písmo a materiály 2

Dalším typem ani tak ne písma, jako spíš materiálu k psaní byl pergamen. Ten se započal používat poblíže města jménem Pergamon, odtud jeho název. Jde o zvláštním způsobem vydělanou kůži zvířat. (traduje se, že některé zvláště zavrženíhodné spisy černné magie jsou psány na vydělané lidské kůži. Taktéž ji prý používali někteří krutovládci, například k zapsání svých úspěchů.) Ta je pak bílá, pružná a dost toho vydrží. Ke psaní se používala tuš ze sazí, psalo se perem. Zvlášností pergamenu je to, že z něj jde zápis i vymazat, takže staré nepotřebné záznamy mohou být vyčíštěny a pergamen znovu použit.

Písmo a jeho formy

Jednou z dalších metod jak zaznamenat svoje vzpomínky byly hliněné destičky. Ty se používaly v Babyloně a okolí, byly popisovány takzvaným klínovým písmem. To se rylo do destiček z nepálené hlíny, které byly později vypáleny. Tím získal zápis na odolnosti, což byla jeho výhoda i nevýhoda, nešel totiž smazat, což je sice výhodné z hlediska záznamů které mají vydržet několik tisíciletí, ale na běžnou potřebu se to také nehodí.

Písmo 2

O pár tisíc let později, Lidé již jsou opravdu lidmi, mají vyvinutou řeč, a i nějakou tu kulturu. V zemích, kde roste papyrus, je tato rostlina sbírána, rozřezávána, a pruhy její dřeně se pokládají křížem na sebe. Pak jsou lisovány a nechány uschnout. získává se tím kus hmoty zvaný podle rostliny papyrus. Píše se na něj tuší dělanou z rozetřených sazí. Papyrus je při dobrém uložení značně trvanlivý, jeho svitky uchované v uzavřených nádobách se uchovaly tisíce let. Má však své nevýhody, a to pracnost výroby, a to, že jeho největší rozměr je limitován velikostí původní rostliny. Papyrus se používal hlavně v Egyptě, psalo se na něj hieroglyfy, což je obrázkové písmo.

Písmo 1

První písmo bylo sekané do skály, a tak není divu, že se příliš neujalo. Ono za prvé tehdejší lidé skoro ani nemluvili, což činilo myšlenku na psaní docela složitou, a pak také dopisy o váze několika metráků jsou poněkud nepraktické. (pokud už pominu to, že něco vysekat do skály obvykle trvá docela dlouho.) Tento způsob zápisu se vlastně později vrátil, do kamene se tesaly nápisy co měly vydržet navěky, což jak dnes již víme bylo někdy až nepříjemně krátce. Každopádně jako další zaznamenávací prostředek byly odzkoušeny obrazy, případně zjednodušené obrazy, piktogramy. Sice se neví, jestli byly pouze scénami jak lovci zabíjí bizona, nebo jakýmsi magickým rituálem, jak zvíře přivolat, ale zachovalo se jich poměrně dost. Nejznámější je asi jeskyně Altamira.

Písmo 1 úvod

Jako další z významných pradávných vynálezů lidstva je bezesporu možné uvést vynález písma. Psaní umožňovalo vést si zápisy spolehlivější než lidská paměť, po dobu delší než je život člověka. Pravda, bohužel také v mnoha případech i právě naopak, ne zaznamenat historické události, ale využít toho, že nikdo kdo by si mohl pamatovat nežije, a patřičné události si pokroutit do podoby vhodné pro potřebu mocných. Každopádně písmo začínalo bezesporu jako obrázky, později obrázkové znaky, piktogramy, a nakonec se z něj vyvinulo písmo hláskové, kde má každý znak svoje přidružené písmeno. (Tedy, ne všude. Například Čína a Japonsko dodnes používají písmo o tisících znaků, pro každé slovo či spojení jeden.)

Pára 6

Mimochodem naprostá většina současných elektráren běží také na páru. Sice nemají pístové motory, pára je namísto toho přehřáta až co to jde, a poté prohnána oběžným kolem turbíny, (lépe řečeno, kvůli lepšímu využití energie dokonce několika turbínami za sebou) ale přeměnu tepla na pohyb, a z něj vyráběné elektřiny obstarává něco ne zcela nepodobného klasickému parnímu kotli z doby dvěstě let dozadu. A je naprosto jedno, jestli se jedná o kotel na uhlí, plyn, mazut nebo jestli jde o kotel atomový, kde je palivem poskytujícím teplo rozpad jaderných částic. Každopádně faktem je, že díky několika přeměnám, (teplo, pára, pohyb, elektřina, transformátor na vysoké napětí, transformátor zpět na 220V) je výsledná elektřina rozvedená do sítě, jen menší částí energie vyprodukované spálením paliva, ale z toho lze těžko vinit samotnou páru.