Wednesday, April 26, 2006

Zlato II

Dnes se metody těžení zlata změnily. Nerýžují se zlatá zrnka, natěžená ruda se nedrtí, nepropírá a netaví.. A navíc dnes již přímo na povrchu země zlata příliš nezbývá, je nutné jej těžit z hlubin. Nicméně jak že se nyní těží zlato? Využívá se jeho rozpustnosti v kyanidu. Stačí rudu prolít kyanidy, ta zlato rozpustí a vyluhují, a pak se získá z výluhu. Krásná a elegantní metoda že? Tak to ani náhodou, jednak je stále ještě potřeba rudu vytěžit (zkoušelo se vhánět kyanid přímo do dolu, ale následky jsou snad jasné) potom zůstává problém co se zbylými kyanidy (pro případ že by to náhodou někomu nedošlo, kyanidy jsou velmi jedovaté) navíc vždy jde o zdraví dělníků a všech lidí i zvířat okolo (což ale jaksi těžební společnosti nevzrušuje). Takže jediný výsledek těžby po novu jsou obrovské zisky, a cena zlata roste.

Friday, April 21, 2006

Drahé kovy

Tradice těžby a zpracování drahých kovů má v naší je v naší zemi opravdu dlouhá, zlatá zrnka se v náplavech řek nalézala již v pravěku. Zpočátku tak lidé pouze sbírali co jim sama příroda štědře nabízela, zlato se používalo jako ozdoba. Později byla zlatá zrnka tepána a odlévána do různých tvarů. lidé již věděli že pokud budou propírat písek z koryta řeky vodou, tak z něj zlata získají poměrně velké množství. Tou dobou bylo již zlato vítaným předmětem výměnného obchodu, pro svou vysokou cenu, a hlavně snadnou manipulaci. (Třeba takové kožešiny jsou sice také cenné, ale je nutno se o ně starat a zabírají místo, zatímco takový zlatý nuget má cenu několika kůží a do malého váčku se jich vejde mnoho.) Ještě později bylo zlato hledáno v masivním měřítku, a začaly pokusy dobývat je ze země. První doly byly vlastně jen jámami v zemi, o hloubce několika netrů, těžilo se jen z jejich dna a stěn, později se z nich začaly razit kratší či delší chodby vyztužované po stranách a nahoře dřevem (výdřeva). Nicméně technika zpracování se mnohá staletí neměnila, protože zlato má nízký bod tání (1064 °C) nebylo pro jeho tavení a slévání potřeba stavět nic většího nežli je malá pícka. Teprve s objevy alchymistů, že zlato je obsaženo i v některých rudách cizích kovů (v malém množství) a snahy tento vzácný kov získat vedly k jisté modernizaci a zesložitění použité techniky. Ale o tom až zítra.

Wednesday, April 12, 2006

Ocel

Jelikož jak pevná ocel tak křehká litina pocházely ze stejných surovin, lidé logicky předpokládali, že právě i lité železo z vysoké pece musí jít zpracovat na ocel. Tudíž konali pokusy a prováděli výzkumy ve snaze zjistit jak přeměnit jedno v druhé. Po dlouhém čase se podařilo zjistit, že na vině je přebytek ulíku, jež se při teplotě ve vysoké peci rozpustí v roztaveném železe. Řešení je nad pomyšlení jednoduché, jen se na první pohled nezdá. Stačí totiž žhavou taveninou prohánět vzduch, a tak uhlík spálit. Kupodivu se ani nepřemění zpět na rudu (oxidy železa) ani neztuhne, ba právě naopak. Spalováním uhlíku obsaženého v železe se celá roztavená hmota ještě více rozpálí. Tento děj se provádí v zařízení zvaném konvertor, což je sklopná nádoba opatřená na jedné straně větrákem vhánějícím dovnitř vzduch. Do konventoru se naleje roztavené železo, pak se celá nádoba zvedne do podoby svisle a rozhučí se ventilátory. po zhruba čtvrthodině je vše hotovo, a místo litiny je z konventoru odebráno patřičné množství oceli. Tím je hotova výroba zcela normální, obyčejné oceli. Do těch kvalitnějších se poté ještě přidávají další prvky upravující její vlastnosti aby byla například pružnější, pevnější nebo nerezová. Mimochodem, prakticky nikdy se z oceli nevypaluje všechen uhlík, většinou ho tam několik málo procent zůstává, taktéž jde o vlastnosti kovu při vyšších zátěžích.

Wednesday, April 05, 2006

Železo II litina

Z historického hlediska teprve velmi nedávno byly postaveny první tavící pece dosahující teploty dostatečné k skutečnému roztavení železa, ne pouhému spékání do hrudek. Stačilo prekticky jen původní pec patřičně zvětšit, a přejít z topení dřevěným uhlím na uhlí kamenné a později koks. Nová pec byla schopná produkovat mnohonásobně více kovu než předchozí (Vcelku logicky, provést odpich a tavit dál je mnohem rychlejší než čekat až celá pec poochladne natolik aby z ní bylo možné vyhrabat hroudy ochládající taveniny.) nicméně nastal problém který nikdo nečekal. Zatímco ve starších pecích se pracně získávala zrnka oceli, zde byla výsledným produktem železná litina, tak jak ji známe dodnes. Kov pevný, ale značně křehký, jež nebylo možné použít k výrobě zbraní (což bohužel bylo vždy prioritním využitím kovů) a tak byla dlouhou dobu považována vlastně za odpad (respektive skoro odapd). Při teplotách jež panují ve velikých pecích se totiž roztavené železo nasytí okolním uhlíkem, čímž se stává tvrdším, neohebným a křehkým. (Na druhou stranu zase výrazně klesá bod tání, čili nejde až tak o nevýhody, při dalším zpracování stačí mnohem nižší teploty.)