A co takhle benzín?

Benzínový spalovací motor, věc která nám pohání automobily dodnes. Pravda, trochu změněný oproti těm stoletým, ale přecijen, zas tak odlišný není. Tedy, ne ten dnes zcela nový se vstřikováním, ale původní motor s karburátorem, kde se míchá vzduch s palivem (jedno jestli jde o benzín nebo plyn) se opravdu moc neliší od motorů které používali například Laurin a Klement do motocyklů v roce 1900. Na druhou stranu, většina lidí si ani neuvědomí jak velká část benzinového motoru je vlastně shodná s parním strojem. Písty, válce, hřídel.. dokonce i ventily (i když pracují v jiném rytmu) ale benzín je potřeba nějak zapálit, to zas v parním stroji není. Dalo by se vlastně říct, že benzínový motor je parní stroj, který namísto páry používá benzín zapálený v miniaturním ohništi přímo ve válci. Pravdou ale je, že dnešní motor přecijen pracuje o něco účiněji než ten sto let starý, nicméně když se pokrok srovná s předpověďmi, že budeme jezdit stovky kilometrů na litr benzínu, tak se nedějě skoro nic, a motory se nemění.

Parní stroj

A pak, po letech kdy se používala síla přírodní, větru, vody či zvířat se začal vývoj parního stroje. Samozřejmě nic nebylo hned, od prvopočátku, kdy dokázala pára pouze pohnout pístem nahoru nebo dolů se podařilo převést tento pohyb přes ojnice na kolo. Od prvních strojů, kde se pára používala pouze jednou (voda prošla kotlem, odpařila se, prošla válcem a ven) se postupně stávaly stroje složitější, kde se pára kondenzovala a vzniklá voda zase vracela. Od stroje, kde musel být pohyb pístů řízem ručně (Opravdu první) k strojům které se regulovaly a přepínaly samy. A nevěřte tomu, že parní stroj je v dnešní době nepoužitelný. Nejenže funguje, ale dokonce mnohem levněji nežli srovnatelný dieslový motor.

Větrné kolo

Potažmo později větrný mlýn, tak jak je známe z Holandské krajiny, a dnešní moderní větrná elektrárna mají jedno společné. Potřebují ke svému pohybu vítr. Proto se staví tam, kde obvykle bývá hodně větrno. Ne nadarmo bývalo zemí větrných mlýnů hlavně Holandsko, rovina táhnoucí se od obzoru k obzoru, ještě navíc obklopená z velké části mořem. Na takových místech vznikají neustálými rozdíly teplot mezi mořem a pevninou poměrně stabilní proudění vzduch, ne příliš silné, aby neničilo, ne příliš proměnlivé, aby se nedalo využít. Dnes již nezjistíme koho a jak napadlo přeměnit pohyb větru na otáčení použitím tvaru podobného vrtuli. Pravděpodobně napodobil semena některých rostlin, vzpomeňte si na známé "nosy" vrtuloidního tvaru, když padají k zemi, tak se otáčí.. A naopak podobné udělátko umístěné na pevné ose se bude ve větru otáčet. Pravdou ale je, že kromě neobyčejně výhodných míst, kde vane vítr prakticky nepřetržitě je dnes jeho využití poměrně problematické. Větrný mlýn by toho sice stále ještě umlel dost, ale ono je potřeba mlýt stále, ne jen když se uráčí zafoukat. A větrné elektrárny nemají na růžích ustláno ze stejných důvodů. Porblém je, že se na jejich elektřinu nedá spolehnout. V jednou okamžiku fouká, a o deset vteřin později přestane. Snad jedině slibované superkondenzátory by mohly tyto problémy odstranit, baterie jsou moc drahé, moc škodlivé na životní prostředí, a mají příliš malou kapacitu i životnost.