Ocel

Lidé dlouho získávali ocel tak, že v nedostatečně výhřevné peci nechali železnou rudu spolu s hořícím dřevěným uhlím, a poté co hmota vychladla tak vybírali hrudky vytaveného kovu. Výsledkem byla ocel, podle kvality rudy někdy docela slušná. Proslulá byla například ocel Damascénská. Ovšem potom nastal zlom, s vynálezem vysoké pece a s nalezením uhlí. Kov jež z pece vytékal byla totiž klasická litina, čili materiál od oceli se značně lišící. Dal se tvarovat (tehdy) jen právě litím do formy, kovat se to nedalo. Nu, začali se tehdejší učenci zabývat tím, jak dotyčný kov proměnit do podoby oceli. Cesta byla dlouhá. Po letech pokusů se zjistilo, že problém způsobuje hlavně uhlík, jímž se tekutý kov v průběhu tavby nasytí. A ukázalo se, že nejjednodušší postup jak tento nechtěný prvek ze surového železa dostat je jeho vypálením. Takže se do otevřené výhně, na hromadu strusky zasypané mourem naskládaly jednotlivé kusy železa, celé se to zasypalo dřevěným uhlím, to se zapálilo, a do hromady se začal foukat vzduch. Výsledkem byly opět kusy oceli, jež bylo potřeba skovat dohromady, i když byly mnohem větší, nežli při výrobě v malých pecích. V polovině devatenáctého století pak vznikl nápad, uskutečnit tento děj v takzvaném konvertoru. Princip je následující: do nádoby s děrovaným dnem (kudy se vhání vzduch) se nalije roztavené surové železo přímo z pece, a pak se do něj odspodu pustí právě proud vzduchu. Kupodivu tavenina nevychladne a neztuhne, naopak, jak se z ní vypaluje uhlík, tak se ještě více ohřeje. Výhodou použití konvertoru je zpracování desítek tun (stovek) za hodinu, udělat takto ocel ze surového železa totiž trvá jen asi čtvrthodinku. (pokračování příště)