Pohon III vodní kolo

Dalším velmi šikovným zařízením je vodní kolo. Jeho výhodou je, že když je pořádně udělané, a když je řeka čí říčka jíž je poháněné alespoň trochu stabilní, tak je prakticky nezničitelné, a koná veškerou práci samo. Nemluvě už o tom, že vodní kolo může velmi snadno fungovat také jako čerpadlo na vodu, nejen pohánět nějaký ten mlýn či kovárnu. Je doložené že veliká vodní kola se používala již za starověku, většinou právě k čerpání vody do zavlažovacích kanálů.
Co to vlastně je vodní kolo? patřičně veliký kruh, usazený v ose na konstrukci z mohutných trámů, mající po okrajích lopatky. Prostě totéž co koleso od parníku, nebo mlýnské kolo.. S tím mlýnským má ostatně společné skoro vše, jen kolo od mlýna nemívá více jak tři metry, zatímco pořádné vodní kolo na břehu řeky mívá (mívalo) více než deset. Ono je vodní kolo použité jako čerpadlo (má uvnitř ještě kapsy nabírající vodu, která se poté vylije do výše položeného koryta) natoilk nenáročné, že by se nepochybně používalo ještě i u nás, čerpání vody na zálivku polí by bylo mnohem jednodušší. Jediným problémem je, že by řeka nemohla být taková stoka jako je, to by toho moc nevyrostlo.

Antibiotika II

Příběh látek souhrně zvaných antibiotika nekončí. K původnímu penicilinu pocházejícímu z plísně penicilium byly postupně přidávány další látky o podobných účincích, hubící bakterie. Pochopitelně když byl znám princip, že jedna plíse%ň produkuje látky jež hubí mikroorganismy, tak byly prozkoumány i produkty dalších plísní a hub, a ano, mnoho jich poskytuje taktéž velmi užitečné látky. Nicméně, vše má svůj háček.. Na začátku si lidé představovali penicilin jako zázračný lék. Pravda, jeho první použití bylo pro zraněné vojáky za druhé světové, a penicilin zachránil mnoho životů. Ale rozhodně to nebyl jak si představovali mnozí univerzální lék, s jehož pomocí se vyléčí cokoliv, a který pokud se bude brát preventivně, tak vás ochrání od nemocí. Zaprvé, některé bakterie na něj nebyly citlivé, a nic jim nedělal. Tento problém převážně vyřešily další natibiotika tak postupně jak vznikaly. Další problémy už byly horší, bakterie získávaly postupně odolnost, a relativně brzy útočily na lidi kmeny, jímž penicilin nevadil. A nakonec, ono to zabíjí i užitečné bakterie, pokud by byl člověk delší dobu bez nich, tak asi zajde na tohle. Zkrátka celá antibiotika jsou velmi užitečnými léky, nicméně opravdu by je měl ordinovat lékař, a měl by vědět co dělá.

Hnusný bacil mě bacil

A tak namísto povídání o různých typech pohonů strojů, mlýnů a podobně jsem se rozhodl zařadit článeček o tom, jak se s podobnými potvorami vypořádat. Konkrétně o látkách dnes souhrně zvaných antibiotika. Žil byl pán jmánem Alexandr Fleming, narodil se v Anglii dvacet let před koncem devatenáctého století. Stal se lékařem, a přestože byla jeho původní specializací chirurgie, později přešel na výzkum infekčních chorob. Jednoho dne mu však v petriho misce jakési bakterie vyhynuly, zatímco se tam naopak rozrostla plíseň penicilium notatum. Bystrého člověka po chvíli uvažování prostě muselo napadnout, že bakterie zahubilo něco ve spojitosti s plísní, a začal zkoumat o co jde. Zjistil že látky v plísni obsažené skutečně zabíjí mnoho nebezpečných bakterií a svůj objev publikoval. Nicméně kupodivu nenastala okamžitá revoluce v lékařství, v tehdejší době (rok 1929-30) totiž neuměli penicilín získat dostatečně čistý, Fleming tudíž na objev rezignoval a dále se jím nezabýval. Teprve v roce 1938 si jeho práce všimli další dva vědci (Howard Walter Florey a Ernst Boris Chain) kteří pokusy objev ověřili a následně vyvinuli metodu získávání čistého penicilínu, jež byl pak v roce 41 úspěšně otestován na lidech. Tím ale historie nekončí, pokračování příště..

Pohon II

Dalším způsobem pohonu strojů bylo po dlouhá léta využití otroků. PRavda, zde nejde o technologii, ale jaksi je asi nutné to zmínit. Otroctví bylo, je (a nejspíš bude) vždy zdrojem velmi laciných pracovních sil. A při alespoň trochu použitelném (chytrém) přístupu majitele i relativně bezproblémový. Naštěstí tento typ pracovní síly se již na většině světa nepoužívá.

Pohon

PRakticky od pravěku vznikala zařízení jež vyžadovala ke svému provozu otáčení. Napřed se jednalo jen o malé ruční mlýnky, ale později se tyto zvětšovaly, až jejich pohon činil jednomu člověku potíže. Co s tím? Jak to naši předkové řešili? U opravdu velikých zařízení se používala zvířata. Prostě byl k břevnu přivázanému na otáčivé ose připoután volek, jenž se pobídl k chůzi a celým zařízením tak otáčel. Pravda, nebylo to optimální, ale přecejen všechno lepší než otáčet sám, vlastními silami.

Stříbro

Stříbro se v přírodě vyskytuje jak v čisté formě tak hlavně jako různé stříbrné rudy. A to leckdy rudy nenápadné, kde by člověk stříbro nehledal. Spíše než o rudu stříbrnou jde totiž o rudy jiných kovů s příměsí stříbra. Tak třeba zrovna známé doly okolo kutné hory neprodukují čisté stříbro, ale v místní olověné rudě je ho asi jedno procento. TUdíž se naskýtá otázka, jak je od sebe oddělit, byť jen jedno procento stříbta má pěknou cenu ve srovnání s cenou olova. Nejde to příliš snadno, oba kovy spolu tvoří slitinu, oddělení je pracné. Kdysi se to provádělo různými způsoby, například se roztavený kov nechal zchladnout aby se z něj začaly vylučovat kousky olova, které byly vyhrabávány z kotle, případně bylo možné okysličit olovo na oxid, který se od stříbra oddělil. Nejjednodušší je ale využití zinku, který stačí pouze rozmíchat v roztaveném olovu se stříbrem. Zinek se stříbrem vytvoří hustou pěnu jež vystoupí na hladinu kde se sezbírá. Díky nízkému bodu varu zinku se ten následně oddestiluje a zbyde prakticky čisté stříbro k dalšímu zpracování. To je ale jednoduché co? Opravdu, některé kovy nevydává příroda příliš snadno, a to jde jen o relativně běžné stříbro, ne o kovy s vysokým bodem tání nebo třeba radioaktivní, ty se získávají ještě mnohem hůř.