Ocel

Jelikož jak pevná ocel tak křehká litina pocházely ze stejných surovin, lidé logicky předpokládali, že právě i lité železo z vysoké pece musí jít zpracovat na ocel. Tudíž konali pokusy a prováděli výzkumy ve snaze zjistit jak přeměnit jedno v druhé. Po dlouhém čase se podařilo zjistit, že na vině je přebytek ulíku, jež se při teplotě ve vysoké peci rozpustí v roztaveném železe. Řešení je nad pomyšlení jednoduché, jen se na první pohled nezdá. Stačí totiž žhavou taveninou prohánět vzduch, a tak uhlík spálit. Kupodivu se ani nepřemění zpět na rudu (oxidy železa) ani neztuhne, ba právě naopak. Spalováním uhlíku obsaženého v železe se celá roztavená hmota ještě více rozpálí. Tento děj se provádí v zařízení zvaném konvertor, což je sklopná nádoba opatřená na jedné straně větrákem vhánějícím dovnitř vzduch. Do konventoru se naleje roztavené železo, pak se celá nádoba zvedne do podoby svisle a rozhučí se ventilátory. po zhruba čtvrthodině je vše hotovo, a místo litiny je z konventoru odebráno patřičné množství oceli. Tím je hotova výroba zcela normální, obyčejné oceli. Do těch kvalitnějších se poté ještě přidávají další prvky upravující její vlastnosti aby byla například pružnější, pevnější nebo nerezová. Mimochodem, prakticky nikdy se z oceli nevypaluje všechen uhlík, většinou ho tam několik málo procent zůstává, taktéž jde o vlastnosti kovu při vyšších zátěžích.