Železo II litina

Z historického hlediska teprve velmi nedávno byly postaveny první tavící pece dosahující teploty dostatečné k skutečnému roztavení železa, ne pouhému spékání do hrudek. Stačilo prekticky jen původní pec patřičně zvětšit, a přejít z topení dřevěným uhlím na uhlí kamenné a později koks. Nová pec byla schopná produkovat mnohonásobně více kovu než předchozí (Vcelku logicky, provést odpich a tavit dál je mnohem rychlejší než čekat až celá pec poochladne natolik aby z ní bylo možné vyhrabat hroudy ochládající taveniny.) nicméně nastal problém který nikdo nečekal. Zatímco ve starších pecích se pracně získávala zrnka oceli, zde byla výsledným produktem železná litina, tak jak ji známe dodnes. Kov pevný, ale značně křehký, jež nebylo možné použít k výrobě zbraní (což bohužel bylo vždy prioritním využitím kovů) a tak byla dlouhou dobu považována vlastně za odpad (respektive skoro odapd). Při teplotách jež panují ve velikých pecích se totiž roztavené železo nasytí okolním uhlíkem, čímž se stává tvrdším, neohebným a křehkým. (Na druhou stranu zase výrazně klesá bod tání, čili nejde až tak o nevýhody, při dalším zpracování stačí mnohem nižší teploty.)