Součásti automobilu: Sedačky a sezení

U nejstaršího dopravního modelu "volský povoz" byla k sezení jen prostá dřevěná lavice. Pokud bylo zima, obvykle seděl řidič "vozka" zachumlaný v ovčí houni či ti bohatí v medvědím kožiše. Panstvo mělo již v nosítkách (a později v kočárech samozřejmě taky) lavice pobité podčalouněnou kůží, čili posezení mnohem měkčí, ale ani tak nebylo cestování žádnou příjemnou záležitostí. Také se cestovalo maximálně nekolikrát do roka, bývalo zvykem například letní a zimní sídlo, případně palác ve městě, kam se slušelo přijet třeba na královy narozeniny a podobně. Když bylo potřeba opravdu spěchat, dalo se výměnou koní na přepřahacích stanicích (podél hlavních cest) urazit více jak sto kilometrů za den, ale to pak opravdu nebylo nijak příjemné, i vévodu bolí zapařený a otlačený zadek stejně jako sedláka. A možná více, není zvyklý. A tak s tím jak začala vznikat potřeba cestovat dále a rchleji, začaly se pro ty bohatší vyvíjet stále lépe odpružené a čalouňené kočáry, jež tlačily stále méně. Nu a poté přišla železnice, vagony pro zámožné byly vypolstrované přímo královsky, tento způsob cestování byl v pohodě. Ale jaksi omezený tím kam vedly koleje. A proto později když začaly existovat motorové kočáry (automobil) tak pochopitelně jejich příznivci z řad majetnějších očekávali, že zachovají luxus dobře vybaveného železničního vagonu, spolu s možností jet kamkoliv. Nu a jelikož každý výrobce má snahu svůj produkt prodat, tak bylo pochopitelně těmto přáním vyhověno. Pochopitelně později zase nastala éra co nejlevnějších vozů pro cudé lidi, a do takových se montovalo k sezení něco jako uříznutá židle, pohodlí veskrze nulové. V současných automobilech jsou bohužel velmi často k vidění sedačky značně podřadné, svařený plech, plasty a tvrdě vypérovaná umělohmotná látka. Na druhou stranu je pravda, že ten kdo necestuje stovky kilometrů vlastně ani víc nepotřebuje.