O skle 3

Sklárny byly tradičně umístěny (tedy, české sklárny) v pohraničních horách, vcelku logicky v blízkosti hlubokých lesů. Les totiž poskytoval hned dvě nezbytné suroviny najednou, a sice dřevěné uhlí, a potom sodu, (potaš) používanou jako tavidlo. Dřevěným uhlím se vytápěly pece, potaš zajišťovala českému sklu jeho věhlas, porotože zatimco skla draselná jsou nazelenalá, sklo sodné je klasický Český Křišťál, tka jak jej známe dodnes. Jediným problémam bylo, že potaš se získávala z dřevěného popela. Aby se mohlo vyrábět krásné sklo, byly páleny desetitisíce metrů dřeva, jen tak bez užitku na obřích hromadách. (Mimochodem, podle historických dokumentů to bylo pro majitele panství velice výhodné, velice často byl příjem za popel skoro tak veliký jako příjem za dřevo.) Teprve dovoz sody těžené v dolech umožnil přestat s pálením dřeva kvůli popelu. A objevení způsobu jak sodu vyrábět nás zbavilo i závislosti na dovozu. Krom toho i pece se měnily. Ne tedy samotný tvar pece, ale hlavně způsob jejího vytápění. Dřevěné uhlí bylo nahrazeno obřími plynovými hořáky, jež díky regenerativnímu topení dosahují snadno potřebných teplot. (Regenerativní topení znamená, že vzduch (a v případě topení plynem i plyn) jsou před vlastním spálením ohřívány horkými spalinami jdoucími do komína. Výsledkem je mnohem lepší efektivita využití paliva. Vcelku logicky, jestliže má vzduch vstupující do pece teplotu okolí, odebírá teplo, zatímco jestliže má předem několik set stupňů C, tak pouze dodá kyslík potřebný k hoření a teplo přidá.)