Porcelán

Vynález porcelánu vychází odkudsi z Číny. Již asi roku 1300 před kristem zde vyráběli šedavou kameninu, na povrchu pokrytou glazurou. Později, za vlády dynastie Chan (pár set let před stěhováním národů mimochodem, je potřeba si uvědomit, že čínská kultura je nesmírně stará..) se vyráběla tvrdá keramika ze surovin prakticky stejných jako dnes. Jen bylo ještě potřeba dopilovat technologii výroby a používat patřičně čisté materiály jako základ. A byl tu porcelán, již takový, jaký jej známe dodnes, vyráběný z kaolínu a živce, mléčně zbarvený a průsvitný, s barevnou glazurou. Když se ve třináctém století vydal Benátský kupec Marco Polo na cestu do číny, nepřivezl z dálného východu jen vzácná koření, ale také zprávy o úžasném materiálu na vázy a talíře. A také vzorky. Novinka byla nazvána porcelán, podle hladkých a lesklých ulit zavinutce Cypraea lurida, lidově zvaného porcella, čili prasátko. Jenže Čínský porcelán byl neskutečně drahý, vzácný a doprava tisíce kilometrů daleko byla víc než problematická. A tak započaly snahy o jeho nápodobu i v Evropě. Zprvu nejjednodušším způsobem, na kameninové mísy či vázy se prostě nemalovaly motivy podobné těm čínským. A později bylo i vyneseno tajemství výroby pravého porcelánu, a tak se začal vyrábět i v Evropě. A že to šlo docela těžko, původní receptura totiž nakazovala nakopat surovinu (kaolín s malým obsahem velice jemného, čistého písku), navršit ji na hromadu, a nechat na ní několik (desítek) let působit počasí. Tím se hmota jednak zjemní, a jednak se stane opravdu rovnoměrnou. Pokusy o rychlejší zpracování vedly k výrobě něčeho, co bychom dnes označili jako kazové nádobí. Mimochodem, v Číně je jedno přísloví, pravící, že dědeček nakope hlínu, syn namaluje vyvěsní štít obchodu a vnuk začne vyrábět. A ono to asi nebude vtip. Každopádně, o něco později začaly vznikat porcelánky jako manufaktury, a jelikož bylo materiálu více, nebyl již tak drahý. Ba dokonce brzy stál méně nežli přepychové stříbrné nádobí. (původní dovážený z Číny se doslova vyvažoval zlatem) Mnohé z těchto porcelánek napodobovaly původní čínské tvary a vzory (například známá Míšeň) jiné si tvořily nové, proto je dnes porcelánového (nejen) nádobí tolik tvarů a druhů. A uplatňuje se nejen v ozdobné funkci, například známé izolátory na sloupech vysokého napětí jsou porcelánové. Protože je tvrdý, velice odolný a nevede elektřinu. Nicméně, jakožto materiál se dočkal i jakéhosi znesvěcení, naboť současně s krásnými talíři či hrnky jsou z porcelánu vyráběna i obyčejná umyvadla a třebas i wc mísy. To je ovšem vše dovoleno postupným odhalením procesů, jež se děly v přírodě desítky let v oné nakopané hromadě hlíny. Postupné působení tepla, zimy a vody nahradil hnětač a lis, jen tak je možné produkovat ročně tisíce tun porcelánové hmoty. A že bez ohledu na existenci nových materiálů využití a spotřeba porcelánu neklesá, právě naopak.