Staré vynálezy

Koleje tramvají v Praze

2010-05-10T07:47:00.000-07:00

Dlouho se divili v Pražském dopravním podniku, proč se místní tramvajové koleje tak moc opotřebovávají, až jim nakonec poradili odborníci. Koleje prostě nejsou navržené na tak těžké vozy, nosná část kolejnice je příliš úzká. Ono to jaksi souvisí s faktem, že ty koleje byly původně vyvinuté pro koněspřežnou tramvaj, kde pohon (koně) šel po svých a tažený vůz tak mohl vážit patrně jen několik metráků, kdežto dnes stále nejběžnější tramvaj T3 váží 16 tun, tedy každý vůz prázdný. Čili po započítání dvou vozů relativně plně obsazených dosáhne souprava v klidu váhy 50 tun. Ostatně ono má trochu problémy i metro, kde též nebyly původně koleje (a hlavně Nuselský most) plánované na takovou zátěž. Tedy prozměnu byly plánované na ty 16ti tunové tramvaje, ne na vozy vážící 33 tun, do kterých se navíc vejde daleko více lidí. Na druhou stranu, jde sice o zajímavou informaci, ale výměna všech kolejí tramvajové dopravy v Praze by byla tak neskutečně složitá a drahá, že se zaručeně bude jen opravovat, i když už se ví, kde je vlastně chyba.

Papír

2010-04-06T16:28:00.000-07:00

Údajně jej vynalezli v číně, asi 3000 před kristem. Původně vznikal klížením hedvábných vláken (ostatně, k tomu se dnes opět docela blíží papír na kterém se tisknou bankovky) na hustých sítech, spolu s použitím nějakého přírodního lepidla. Pisty byly zatěžoány, aby se zhutnily a vytlačila se z nich tekutina. Následovalo vyhlazení a papír byl hotov. Původně se používal na důležité zápisy, hlavně úřední a náboženské. Výroba papíru z celulózy přišla na svět až mnohem později, přibližně v prvním století po kristu. Do Evropy se dostal přibližně až v desátém století spolu s Araby. Byl sice mnohem méně odolný nežli pergamen, ale také mnohem levnější. Každopádně vynález papíru byl tím, co umožnilo jednodušší šíření vzdělanosti, spolu s následujícím vynálezem knihtisku. Jinak by nebylo možné šířit myšlenky z kontinentu na kontinent. Na druhou stranu, dnes jsou spousty tun papíru potiskovány nesmyslnými reklamními letáky, jen aby se plnil plán utrácení prostředků na marketing.

Jaderná bomba

2009-11-15T13:23:00.000-08:00

Patrně největší válečný vynález všech dob. Nebo také jeden z nejužitečnějších vynálezů všech dob, při využití v elektrárnách. Ostatně princip jaderné ekeltrárny a jaderné bomby se liší jen nepatrně. A přitom nesmírně.. Za normální situace je koncentrace štěpných prvků minimální, a jediné, co z nich dostaneme je teplo, a to je právě efekt užívaný v elektrárně. Ale pokud je koncentrace uměle obohacena, dokáže materiál vytvořit nadkritickou masu a pak je již štěpení nekontrolovatelné. (Ano, s trochou snahy se dá explodovat podkritické množství, vlastně je jen potřeba je výbuchy stlačit na dostatečnou hustotu) Ostatně v praxi se projevily jen dvě jadrné bomby. Fat Man, tlouštík. Bomba plutoniová, která je při vší své ničivosti mnohem čistší, většina radioaktivity vyhoří při výbuchu, ale její samotné odpálení vyžaduje velmi pokročilou techniku na tvarování výbuchu normálních výbušnin a časování jejich odpálení. Oproti tomu Little Boy, chlapec byla bmoba uranová, sice vyžadující mnohem jendodušší tehchnologii k odpalu, a nabízející slabší sílu výbuchu, ale mnohem více špinící okolí izotopy uranu. Nehoda se stala již při demonstraci principu jak má tato bomba fungovat. Luis Slotin předvíděl dalším vědcům, jak narůstá aktivita (podkritického) množství uranu tak, že držel blízko u sebe polokoule z uranu. A přibližoval je k sobě. Až se mu smekl šroubovák. Výsledkem byli dva popálení vědci, sám Slotin do týdne zemřel na těžké ozáření, ruka blíže polokoulí byla údajně přímo uařená zaživa. A po reálném testu (Hirošima a Nagasaki) je jasné, že oba typy bomb jsou podobně škodlivé. Jen jedna zabíjí o něco rychleji.

Počítače

2009-10-28T05:48:00.000-07:00

Dovolím si takovou malou úvahu na téma, jak se vyvíjí počítače a jak je to se scifi. Autoři vědeckofantastické literatury se obvykle drží při uvádění faktů ponekud u země, protože jen málokdo si dokáže představit, co bude za deset nebo dvacel let naprostým standartem. A že zrovna oblast výpočetní techniky a umělé inteligence je pro ně velmi atraktivní a současně i záludná. Například roboti popsaní Asimovem v já robot i jinde.. Po technické stránce není problém sestrojit, problém je napájení a hlavně, nemáme popisované pozitronové umělé mozky. Na druhou stranu třeba takový Nautilus by oproti moderní ponorce vypadal značně směšně. Pravda, Verne ho popisoval již hodně dávno, ale snad vše co tehdy vymyslel dnes máme, a rychlejší a větší. Snad jediné místo, kde doposud vládne scifi je vesmír, zatím nezvládáme sluneční soustavu ani nadsvětelný pohon, ale ono to možná není taková fantazie. Podle některých náznaků by mělo být opravdu možné obejít rychlost světla jakýmsi skokem z jednoho místa na druhé. Mimochodem taková perlička, Star Trek je špička, nicméně tam je jeden takový údaj co dnes působí až směšně. Hlavní počítač vědecké základny Regulus 1 měl 50 mega paměti. Tedy ne ram, ale bublinových pamětí, obdoby harddisku. Existuje vůbec dneska nějaký počítač, co nemá více ram? Pochybuji.. Inu a ještě jedna taková zajímavost, pamatujete na hvězdné Války? Na hlavní zbraň Hvězdy Smrti, takový ten multilaser, co umí zničit i planetu? Tak planetu tím sice nezničíme (zatím, jde jen o příkon) ale spojovat takto laserové paprsky opravdu jde, vědce to údajně napadlo právě na základě těch Star Wars, tak to zkusili a je to. Proto s hláškami typu" to je jen fantazie" opatrně, aby vám ta fantazie za pár let neklepala na dveře.

Zvuk 3

2008-02-01T05:26:00.000-08:00

Problémem je, že signál přečtený z pásku, desky či cd nosiče je velmi slabý. Kdyby byl takto puštěn do reproduktorů, tak bychom nic neslyšeli. Je ho nutné zesílit. To dělá zařízení (logicky) pojmenované zesilovač. Nu, pokud vynecháme, že zesilovač může být lampový nebo tranzistorový, oba mají společnou funkci. Mnohonásobně zesílit vstupní signál, s co nejmenším zkreslením, šumem atd. Problémem zesilovačů je to, že musí být schopné zesílit jakýkoliv vstupní signál. Tedy nejen lehké vrznutí smyčcem po houslích, ale také úder do tympánu. K tomu je potřeba poměrně naddimenzované napájení. Proto bývají kvalitní zesilovače značně těžké. Musí mít veliké trafo a k němu patřičně dimenzovanou stabilizaci atd. Čili několik kilogramů trafa, součástek a jelikož to vše také docela hřeje, tak několik dalších kg chladičů. Bohužel právě toto bývá u levných přístrojů výrazně nedostatečné. Pokud je u technických údajů uveden hudební výkon 1500w a příkon 25w, tak je jasné, že je někde chyba. Podobný zesilovač prostě není schopen dodat signál v patřičné kvalitě, obzvláště při požadované vyšší hlasitosti. (Pravda, to neznamená, že při poslouchání tiché hudby nemůže mít naopak velmi kvalitní výsledek, ale prostě při snaze o zesílení jakéhokoliv výraznějšího zvuku musí zákonitě docházet k značnému zkreslení vinou nedostatečného napájení. Poslední dobou je hitem mít přehrávač alespoň 5.1 kanálový, nejen obyčejné stereo. Nicméně z hlediska zesilovačů je obvykle 5.1 docela bída. Vcelku pochopitelně, vždyť takový zesilovač nemusí zvládat pouze dva kanály, ale rovnou 6 najednou. Logicky se vyrábí mnohem hůře a tak je při srovnatelné kvalitě výstupu mnohem dražší. Problémem jsou stovky levných zesilovačů, u kterých je člověk akorát tak zklamaný z výsledku. Poněkud samostatnou kategorií jsou reproduktory k počítačům. Ty mívají bohužel (i ty docela drahé) zvuk řekněme podprůměrný až opravdu mizerný. Což je vysloveně škoda, protože současné počítače jsou schopné vydávat zvuk docela kvalitní.

Zvukový záznam II

2007-09-28T01:51:00.000-07:00

Problém fonografu byl, jak již bylo řečeno, že záznam dlouho nevydržel. A navíc se v podstatě nedalo pořídit více kopií, jedině "nahráváním" současně více přístroji. Tento problém vyřešila gramofonová deska. Princip záznamu zvuku je prakticky totožný s fonografem, ale není na válečku, ale kulaté desce. A hlavně, desky se dělají z tvrdého materiálu, vydrží. A dají se lisovat, udělá se jeden záznam, a pak není problém vyrobit stovky či tisíce kopií. Gramofony dobyly svět, původně byly jen mechanické, natáhlo se péro, a zvuk vytvořený membránou zesilovala pouze "hlásná trouba". Později vznikly přístroje elektrické, kde deskou otáčí motorek a zvuk jde do reproduktoru přes zesilovač. Zpočátku zesilovač lampový, dnes obvykle tranzistorový. Ovšem pravdou je, že v těch nejlepších přístrojích pro audiofily obvykle nemá tranzistor co dělat, dobré elektronkové zesilovače mají mnohem lepší zvuk. Nu a příště o páscích, kazetách atd.

Zvukový záznam I

2007-09-16T01:16:00.000-07:00

Obraz se uchovává pomrně snadno. Stačí nějaké to plátno, nebo i hliněná destička před vypálením a namalovat na to patřičnou scénu. Ale jak uchovat zvuk? To trápilo vynálezce po dlouhá staletí. Po pokusech alchymistů s kamenem mudrců a transformací olova na zlato došlo právě i na zvuk. Jenže, jak to zajistit, aby něco tak prchavého vydrželo? Asi prvním pokrokem ve výzkumu zvuku byl objev, že jde o chvění vzduchu. Jenže pak opět nastala dlouhá doba, kdy pokusy jak zvuk zaznamenat připomínaly spíše alchymii nežli vědu. Až přišel Edison, a ke svým mnoha vynálezům přidal ještě fonograf. Na otáčejícím se válečku byla stopa, po níž jede jehla. Tato stopa ovšem není rovná, jak vypadá, ale jsou na ní zaznamenané kmity vzduchu, tedy zvuk. Snímání je velmi jednoduché, váleček se otáčí, jehla jede po stopě a třese se podle zaznamenaných vibrací a současně je tento její pohyb přenášen na membránu, jež vytváří zvuk. Princip jednoduchý, akorát že se válečky se záznamem (rytým do vosku) velmi rychle ničily, obvykle se daly přehrát jen několikrát. Nicméně, byl to začátek.

Čaj

2007-07-30T08:50:00.000-07:00

Kultura popíjení čaje (a abych neopomínal, také kávy) je opravdu starobylá. Nikdo neví, kdy začali lidé spařovat různé lístky či kořínky vodou, patrně kvůli dodání alespoň nějaké chuti. Každopádně, určitě to vylo po vynálezu keramických nádob, v nichž se dá na ohni vařit voda. Čaj jako takový údajně objevil čínský císař Šen Mung nebo Mungo, když si asi před pěti tisíci lety převářel špinavou vodu, aby se mohl napít, a do kotlíku mu spadlo několik listů z keře opodál. Císař jelikož měl žízeň, tak nezaváhal a vody se napil. A bylo to. Čaj jako rostlinu poprvé popisuje herbář starý asi 1500 let, ale znám byl již předtím jako bylina posilující mysl a odstraňující únavu. Jeho pití postupně převzala aristokracie a poté i prostý lid. Patrně vlivem špatných hygienických podmínek, protože voda v číně se většinou nedala pít bez převaření. Z Číny se čaj postupně šířil do okolních zemí.. Japonsko převzalo čajový obřad jako svou národní kulturu. V 19tém století však na sebe prvenství v produkci čaje přebrala angličany řízená Indie, a spolu s ostrovem Cejlon si ho drží dodnes. Čaj, ať již černý, zelený či jiné druhy je po chemické stránce velmi zajímavý, protože obsahuje množství různých, tělu prospěšných látek. Podporuje trávení a působí povzbuzujícně. Při požití několika šálků silného čaje se dá doslova zčajovat, stav po požití příliš mnoho povzbuzujících látek se podobá zfetovanosti.

Sklo

2007-07-03T21:19:00.000-07:00

Jak se tak koukám, tak jsem ze seznamu materiálů používaných lidstvem již od nepaměti vynechal sklo. Což je značně nefér, když uvážíme, že sklo jako takové se používá již tisíce let. Sklo je vlastně přetavený písek, doplněný o nějaké další látky, jež mu dodávají snadnější tavitelnost nebo třeba barvu. Existují i přírodní skla, jednak vznikající v místech třeba zásahu blesku, nebo také tam kde se z nějaké sopky vylévala láva. Dalšími místy výskytu přírodních skel jsou oblasti, kde zuřily nějaké lesní požáry, tam může poměrně snadno dojít k roztavení povrchové vrstvy půdy, pokud je písčitá. Nemluvě již o tom, že dřevěný popel se dlouhá léta ve sklářství užíval, protože obsahuje látky jež umožňují tavení křemene při nižších teplotách. Sklo vyráběné lidmi bylo zprvu nejenže nekvalitní, ale též nesmírně pracně získávané. Po hodinách topení v peci byla výsledkem hrouda spečeného materiálu, která se musela nechat vychladnout, pracně rozbít, a pak z úlomků vybrat ty, jež byly řádně protavené a sklovité. V podstatě šlo o stejný postup, jako při získávání železa, tam se také musela výsledná hrouda spečeniny rozbít a pro změnu z ní vybrat kousky železa. Rozdíl byl až v následujícím zpracování: železné pecičky a kousky se musely skovat dohromady, zatímco sklo se prostě nechalo ještě jednou přetavit. Pochopitelně, jako u všeho: první využití skla bylo jako ozdoba.. A že drahá (ať už se platilo solí, kožkami či kly mamutů) to je jisté. Až mnohem později začlo být sklo opravdu tvarováno, a ještě déle trvalo než byla vynalezena sklářská píšťala, umožňující výrobu foukaného skla. Ale o tom zase příště.

Keramika

2007-05-06T13:48:00.000-07:00

Keramická hmota je snad tím nejstarším materiálem co pračlověk poznal. Tedy, krom dřeva a kamene. Již před desítkami tisíc let uměli naši předkové z vhodné, měkké hlíny vytvarovat překvapivě odolné nádoby. A co teprve, když se je (opět před mnoha tisíci letyú naučili vypálit v ohni, takže se poté nerozpouštěly. Výroba keramiky je velmi jednoduchá, v zásadě poblíž každé říčky či potoka je někde k nalezení jemné bahýnko, plavená hlína s velmi malými částicemi. Stačí nechat trochu proschnout, aby se hmota dala hníst a tvarovat, pak nechat vytvarovaný džbán či ozdobu uschnout zcela, a vypálit ve velikém ohni. Spíše je zajímavé, jak již pralidé své výrobky zdobili. To je jednoznačným důkazem, že i poločlověk měl již estetické cítění, vždyť proč by jinak věnoval čas na vcelku zbytečné zdobení, namísto třeba schánění potravy? Původně šlo jen o samotný tvar nádoby, postupně začaly být do povrchu ryty či vypichovány ornamenty a vzory, a nakonec i barevná glazura. Jak se vůbec přišlo na nepropustný povrch nádob? Pravděpodobně někdo použil hlínu znečištěnou pískem, nebo si třeba na písek postavil schnoucí nádoby, a po vypálení našel na jejich povrchu sklovitou vrstvu. A keramika přetrvala. I v dnešní době, kdy jsou k dispozici nádoby z plastu, lehčí, mnohem snadněji vyrobitelné, teoreticky odolnější. Keramické předměty totiž nejenže snesou ohromné teploty, ale jsou navíc také velice tvrdé (pravda a křehké) člověk si musí dávat pozor, aby je nerozbil. Ale takový keramický pekáček, či soudek na nakládané zelí.. Nejlepší možná volba. Koneckonců, mnoho dlaždic a podobných výrobků je z hlíny, ne z porcelánu.

Fax a přenos textu obecně

2007-03-31T13:01:00.000-07:00

Prvním vynálazem, jež dokázal přenést text na velkou vzdálenost byl telegraf. Mělo to však nevýhodu, speciální Morseovu abecedu nezná každý, a už opravdu málo lidí je schopno jí používat po paměti a dostatečně rychle. Takže se hledalo dál. Mnohem pokročilejším přístrojem už byl dálnopis, který již psal na papír přímo písmena. Princip je stejný jako u elektrického psacího stroje, jen mezi klávesnicí a místem kde se text tiskne mohou být tisíce kilometrů. Ale to stále vyžadovalo nutnost, aby někdo fyzicky text zapisoval do stroje. Až se nakonec zrodil fax. Původní myšlenka byla vlastně nesmírně jednoduchá. Snímač citlivý na světlo jede po papíře v řádkách hustě nad sebou, předává informaci o tom, jak moc světlé je dotyčné místo zapisovači, který podle toho buď tiskne, nebo netiskne. Samozřejmě, že se obě hlavy přístrojů (čtecího i zapisovacího) musí pohybovat synchroně, ale to je jen technický problém. Nu a pak přišla éra digitalizace. Signál byl digitálně kódován, ukládán do paměti, synchronizace obou přístrojů již nebyla potřeba, stačilo přenést data, zakódovaná podle určitého protokolu. A to je prakticky vše, jen protokoly a kódování se mění, a rychlost se postupně zvýšila, původní byla poněkud ehm pomalá.. V současné době fax umí nejen odesílat faxy (překvapivě) a udělat kopii dokumentu (prostě odešle scanovaná data na vlastní tiskárnu, ne na vzdálenou) ale obsahuje i telefon, obvykle záznamník atd. A krom toho se dá faxovat z počítače připojeného k telefonu modemem. Což je ale kvůli množství virů a dialerů silně nevhodno, účty za telefon mohou dosáhnout desítek tisíc kč.

Porcelán

2007-03-24T11:02:00.000-07:00

Vynález porcelánu vychází odkudsi z Číny. Již asi roku 1300 před kristem zde vyráběli šedavou kameninu, na povrchu pokrytou glazurou. Později, za vlády dynastie Chan (pár set let před stěhováním národů mimochodem, je potřeba si uvědomit, že čínská kultura je nesmírně stará..) se vyráběla tvrdá keramika ze surovin prakticky stejných jako dnes. Jen bylo ještě potřeba dopilovat technologii výroby a používat patřičně čisté materiály jako základ. A byl tu porcelán, již takový, jaký jej známe dodnes, vyráběný z kaolínu a živce, mléčně zbarvený a průsvitný, s barevnou glazurou. Když se ve třináctém století vydal Benátský kupec Marco Polo na cestu do číny, nepřivezl z dálného východu jen vzácná koření, ale také zprávy o úžasném materiálu na vázy a talíře. A také vzorky. Novinka byla nazvána porcelán, podle hladkých a lesklých ulit zavinutce Cypraea lurida, lidově zvaného porcella, čili prasátko. Jenže Čínský porcelán byl neskutečně drahý, vzácný a doprava tisíce kilometrů daleko byla víc než problematická. A tak započaly snahy o jeho nápodobu i v Evropě. Zprvu nejjednodušším způsobem, na kameninové mísy či vázy se prostě nemalovaly motivy podobné těm čínským. A později bylo i vyneseno tajemství výroby pravého porcelánu, a tak se začal vyrábět i v Evropě. A že to šlo docela těžko, původní receptura totiž nakazovala nakopat surovinu (kaolín s malým obsahem velice jemného, čistého písku), navršit ji na hromadu, a nechat na ní několik (desítek) let působit počasí. Tím se hmota jednak zjemní, a jednak se stane opravdu rovnoměrnou. Pokusy o rychlejší zpracování vedly k výrobě něčeho, co bychom dnes označili jako kazové nádobí. Mimochodem, v Číně je jedno přísloví, pravící, že dědeček nakope hlínu, syn namaluje vyvěsní štít obchodu a vnuk začne vyrábět. A ono to asi nebude vtip. Každopádně, o něco později začaly vznikat porcelánky jako manufaktury, a jelikož bylo materiálu více, nebyl již tak drahý. Ba dokonce brzy stál méně nežli přepychové stříbrné nádobí. (původní dovážený z Číny se doslova vyvažoval zlatem) Mnohé z těchto porcelánek napodobovaly původní čínské tvary a vzory (například známá Míšeň) jiné si tvořily nové, proto je dnes porcelánového (nejen) nádobí tolik tvarů a druhů. A uplatňuje se nejen v ozdobné funkci, například známé izolátory na sloupech vysokého napětí jsou porcelánové. Protože je tvrdý, velice odolný a nevede elektřinu. Nicméně, jakožto materiál se dočkal i jakéhosi znesvěcení, naboť současně s krásnými talíři či hrnky jsou z porcelánu vyráběna i obyčejná umyvadla a třebas i wc mísy. To je ovšem vše dovoleno postupným odhalením procesů, jež se děly v přírodě desítky let v oné nakopané hromadě hlíny. Postupné působení tepla, zimy a vody nahradil hnětač a lis, jen tak je možné produkovat ročně tisíce tun porcelánové hmoty. A že bez ohledu na existenci nových materiálů využití a spotřeba porcelánu neklesá, právě naopak.

Alkohol

2007-03-09T22:44:00.000-08:00

To že se ovocná šťáva ponechaná několik dní v relativně teplém prostředí začne měnit, poznal nepochybně již pračlověk. A také to, že se buď kazí, a nebo kvasí v něco dobrého, opojného. Dá se tak předpokládat, že první "opici" si člověk způsobil před desítkami tisíc let. Každopádně ale, bez ohledu na to, jak bylo našemu pra pra předkovi po ránu, nebylo umění jak takový nápoj vyrobit nikdy zapomenuto. (A nebo možná naopak bylo zapomenuto a znovu zjištěno mnohokrát po sobě) Každopádně alkohol provází lidstvo minimálně po celou dobu, ze které existují písemné doklady. Jisté je to, že Řekové rádi popíjeli, a staří Římané (ti bohatí) doslova chlastali. Civilizovaný svět znal kvašenou šťávu z hroznů, a již i nějakou tu pálenku, zatímco barbaři (nebudeme to rozebírat, ale například takoví Bójové a spol) byli odkázáni na medovinu. Nu co, každému podle jeho gusta, hlava bolí po vynikajícím víně, stejně jako po jabčáku, stačí si obého dát trochu moc. Kdo a jak vynalezl destilaci alkoholu není jisté, ale snad to uměli již Sumerové. Možná někdo olízl pár kapek, jež se v teplu srazily na víku sudu, a napadlo ho, že když bude ten obsah vařit a sražené kapky nechá padat do nějaké nádoby, tak získá něco zcela odlišného od původního pití. Každopádně ale destilační přístroj tvoří za středověku povinné vybavení každé alchymistické dílny. (Znáte to, patlámo patlámo.. a namísto bádání vařili slivovici..) Nicméně alkohol nemá jen negativní vlastnosti, v malém množství je zdraví prospěšný i při pití. A jeho desinfekční účinky jsou také známy velmi dlouho. Již za středověku se vědělo, že vyčistit ránu je nejlepší harříkem namočeným ve víně. (Tedy, samozřejmě pouze u významných osob, obyčejní ranění vojáci byli ponecháni osudu.) A skoro stejně tak dlouho se alkohol používá i jako rozpouštědlo (napřed samozřejmě v již zmiňovaných alchymistických dílnách) a chemické činidlo. Koneckonců byl alkohol i jedou ze surovin jíž použil Leo Bakeland, když vyrobil první umělou hmotu na světě, bakelit. Nu a jak se vlastně alkohol dělá? O tom až příště.

Ocel

2007-03-07T23:11:00.000-08:00

Nu a pak stačí buď práci konvertoru zastavit v momentě kdy kov obsahuje množství uhlíku přesně odpovídající našim potřebám, a nebo jej prostě trochu přidat. Ono totiž každá ocel nějaký ten uhlík obsahuje, ale jde o obsah řádu zlomku až jednotek procent, zatímco litina má v sobě uhlíku 10-15% i více. Jako další se následně ještě (opět v peci, ale tentokrát ohřívané zvenku) přidávají do roztavené oceli další přísady upravující nějak vlastnosti kovu. A že jich je, počínaje chromem, titanem a trochou křemíku, po tak relativně exotické prvky jako je vanad a molybden. Dá se říci, že s vyjímkou plynů, halogenů a radioaktivních prvků není snad žádný prvek, co by se v některé speciální oceli nevyskytoval. Není totiž vyjímkou, když je slitina oceli (železa) a nějakého prvku tvrdší a odolnější nežli obě (všechny) její součásti, a přitom mnohem levnější nežli onen druhý prvek sám. Všech těchto speciálních přísad se totiž používají minimální množství, zatímco naprostou většinu ve slitině má relativně levné železo. Ještě jen pár slov k železným rudám. Ty nejkvalitnější s obsahem i 50% železa jsou již dávno vytěžené, alespoň u nás, kde se těžilo od pradávna. Proto se relativně běřněji používá metoda řekněme zpracování na dvakrát. Napřed se ruda protáhne malou pecí, s nízkou teplotou, čimž se nataví na malé hrudky. Ty poté projdou přes drtičku, a magnetem se třídí na odpad, a kousky jež obsahují vice železa. A teprve ty se pak dopravují do vysoké pece. Stejně tak je výhodné zpracovávat to, co zbyde v jiných odvětvích průmyslu jako odpad. Například při výrobě kyseliny sírové se používají tuny a tuny pyritu. (pyrit je chemicky jen síra a železo) A po vypražení siry z něj zbývá prakticky čisté železo. Pravda, nehodí se přímo na zpracování na ocel, protože obsahuje ještě docela dost síry, ale k obohacení rudy jdoucí do pece je ideální. Nemluvě o tom, že naopak z unikajících spalin zachycená síra se hodí zpětně k výrobě již zmiňované kyseliny. Tedy, alespoň kdysi se to tak dělalo, teď co je půl průmyslu v soukromých rukou, a druhá půlka rozkradená, tak kdo ví?

Ocel

2007-03-02T17:08:00.000-08:00

Lidé dlouho získávali ocel tak, že v nedostatečně výhřevné peci nechali železnou rudu spolu s hořícím dřevěným uhlím, a poté co hmota vychladla tak vybírali hrudky vytaveného kovu. Výsledkem byla ocel, podle kvality rudy někdy docela slušná. Proslulá byla například ocel Damascénská. Ovšem potom nastal zlom, s vynálezem vysoké pece a s nalezením uhlí. Kov jež z pece vytékal byla totiž klasická litina, čili materiál od oceli se značně lišící. Dal se tvarovat (tehdy) jen právě litím do formy, kovat se to nedalo. Nu, začali se tehdejší učenci zabývat tím, jak dotyčný kov proměnit do podoby oceli. Cesta byla dlouhá. Po letech pokusů se zjistilo, že problém způsobuje hlavně uhlík, jímž se tekutý kov v průběhu tavby nasytí. A ukázalo se, že nejjednodušší postup jak tento nechtěný prvek ze surového železa dostat je jeho vypálením. Takže se do otevřené výhně, na hromadu strusky zasypané mourem naskládaly jednotlivé kusy železa, celé se to zasypalo dřevěným uhlím, to se zapálilo, a do hromady se začal foukat vzduch. Výsledkem byly opět kusy oceli, jež bylo potřeba skovat dohromady, i když byly mnohem větší, nežli při výrobě v malých pecích. V polovině devatenáctého století pak vznikl nápad, uskutečnit tento děj v takzvaném konvertoru. Princip je následující: do nádoby s děrovaným dnem (kudy se vhání vzduch) se nalije roztavené surové železo přímo z pece, a pak se do něj odspodu pustí právě proud vzduchu. Kupodivu tavenina nevychladne a neztuhne, naopak, jak se z ní vypaluje uhlík, tak se ještě více ohřeje. Výhodou použití konvertoru je zpracování desítek tun (stovek) za hodinu, udělat takto ocel ze surového železa totiž trvá jen asi čtvrthodinku. (pokračování příště)

Hasící přístroj

2007-02-17T03:03:00.000-08:00

Všichni známe klasické červené hasící přístroje. Charakteristický tvar bomby, krátká hadice zakončená hubicí, a právě červená barva. Nebývalo tomu tak vždy, a že zrovna zmiňovaný hasičák je přístrojem existujícím již docela dlouho. Úplně původní hasičáky totiž vznikly někdy v osmnáctém století a jejich tvar byl kuželovitý. Přístroj se držel širším koncem nahoru, a hasilo se nasměrováním užšího spodního konce na oheň. A pochopitelně šlo o hasičák na vodu, tlakovalo se pumpičkou. čert ví, ale připadá mi, že použít kýbl s vodou by asi bylo bývalo užitečnější, jenže zase ten hasičák může být pověšen někde na zdi, mnohem dostupněji. Dnes se vodní hasící přístroja příliš nepoužívají, jedině snad nějaké staré, zapomenuté kousky. A to ačkoliv doznaly za ta léta mnohých vylepšení, hlavně bombičku s plynem, čili stříkají pod tlakem a samy. (Někdy zcela samy, nechtěně..)

Taková obyčejná.. telefoní budka

2007-02-01T13:23:00.000-08:00

Dnes je telefoní budka věcí zastaralou, prakticky nepoužívanou, plně jí nahradily mobilní telefony. Ale v době krátce po vynálezu telefonu, neexistovala jiná možnost, nežli jít do telefoní hovorny. Soukromé bytové stanice neexistovaly. Původní telefoní hovorny ale byly úplně jiné, než jak tomu je dneska. Tehdá byl kladen důraz na soukromí, ne jako dnes, kdy je nezřídka telefoní přístroj pouze upevněn na zdi, a na volajícího každý zírá, nemluvě už o tom, že slyšet je naprosto vše. Úplně původní telefoní budky však měly také značné nedostatky. Dusily totiž nejen pronikající zvuky, ale i volající, protože v nich nebyla možnost výměny vzduchu. Až mnohem později bylo vynalezeno větrání přes žaluzie nahnuté tak, že zvuk odráží dovnitř, ale umožňují průchod čerstvého vzduchu. Nicméně ještě dlouhá léta trvalo, než došla telefoní budka za stádia luxusní, masivní hovorny do dnešní podoby. Tedy rozbité, často ohořelé poloboudy s ukradeným telefoním seznamem a poškrábaným sklem. Holt pokrok, jen to samotné telefonování je čímdál dražší.

Moderní časomíra II

2007-01-28T16:08:00.000-08:00

Horší už je ale problém, jak zařídit, aby se přesně odměřený čas dostal k lidem. Ono kdysi prostě ve městě vyzváněli každou hodinu, bylo to sice trochu nepřesné již kvůli různému počtu úderů na zvon (a tak odlišné době vyzvánění) ale nikomu to nevadilo. Čas se bohužel nedá narozdíl od metru nebo kilogramu skladovat v nějaké pixle. V tomto ohledu byl opravdovým zázrakem objev radiových vln. Rádio (a později televize) dokázaly šířit přesný čas v rozmezí řádově menším jak vteřina, a to už je ucházející přesnost. Nicméně v současné době je kupodivu k přenosu časových signálů využíván i internet. (Ostatně k čemu ne? Snad jedině že vám nesloží prádlo a neuvaří..) Zdá se to být docela podivné, když si člověk uvědomí, že komunikace po netu má vždy nějaké zpoždění. Pokud někomu stačí ta přesnost řádově plus minus vteřina, stačí vlézt na nějakou stránku, kde se čas zobrazuje. Ale použitím speciálního protokolu NTP (Network Time Protocol) je možné dosahnout přesnosti opravdu neuvěřitelné. Podle typu operačního systému (Co to s tím má co společného? Je to divné, ale má..) jde dosahnout přesnosti na asi 2 ms. A to vám holt jako domácímu uživateli bude muset stačit. Vpravdě je to přesnost dostačující prakticky k čemukoliv, asi s vyjímkou měření velmi rychlých dějů, třeba jaderných reakcí. Tam ale pak stejně nejde o čas globální, tedy kolik hodin je venku za zdí laboratoře, ale o čas od zahájení reakce.. Nu, prstě časomíra dnes není žádná sranda, a šíření přesného času paradoxně také nějaký čas zabere.

Moderní, přesné určování času

2007-01-20T03:49:00.000-08:00

Současným nejpřesnějším přístrojem na měření času jsou atomové hodiny, jež měří čas na základě kmitů destičky z velice čistého cesia. pochopitelně, tyto hodiny nejsou přenosné, tak leda spíše převozné na korbě nákladního automobilu, a navíc pro správnou funkci, aby nebyly ovlivněné kosmickým zářením jsou provozované v hlubokých sklepeních, připomínajících olověnými clonami spíše protiatomové kryty. Na druhou stranu, tyto časoměry od kterých jsou dále přebírány informace o čase univerzitami a dalšími institucemi mají mít údajně přesnost něco okolo vteřiny na tisíc či ještě více let. Ovšem, jako všude je zde druhá pravda, k čemu to vlastně je? Vždyť měření času je pouze konvencí, v zásadě by bylo úplně jedno, kdyby byla půlnoc stanovena na dobu někdy kolem úsvitu, pokud by to tak ovšem brali vbšichni.

Hodinky na elektřinu

2007-01-18T02:06:00.000-08:00

A je jedno, jestli velké, malé, přenosné nebo stojící na místě. Princip je vždy stejný. Energii dodává buď baterie, nebo el zásuvka. Jediný rozdíl je, jestli jsou výsledné hodiny digitální, nebo s ručičkami. U obou je zdrojem informace o čase krystal, kmitající vlivem elektřiny. Dále je přítomen obvod, jež počítá kmity krystalu, a po určitém počtu dá informaci, že je o vteřinu více. Teď teprve nadchází rozdíl, u hodin s ručičkami zareaguje motorek a posune vteřinovku do pozice o vteřinu dále, zatímco digitální dohiny (hodinky) pouze přepíší informaci na displeji. Jednoduché a praktické. Spotřeba elektřiny minimální, v náramkových hodinkách vydrží běžně minibaterka rok i déle. Ostatně, v hodinách na zdi je sice tužková, ale ten rok plus mínus funguje také.

Malé hodinky

2007-01-12T22:59:00.000-08:00

Jak již bylo řečeno, hodiny s kyvadlem mají jednu docela nepěknou vlastnost, nedají se přenášet. A to není dobře, přecejen člověk se docela často potřebuje pohybovat podle hodin (platilo i za středověku kupodivu) a viditelně umístěné třeba věžní hodiny nejsou všude. A tak byla snaha, zajistit, aby si nějakým způsobem mohl hodiny nosit ssebou. Dlouhá léta byly snahy vynálezců marné, až pak někoho napadlo použít ekvivalent kyvadla v podobě kolečka. Zrodilo se zařízení zvané nepokoj. Zatímco kyvadlo se kývá, nepokoj se otáčí podél své osy a přitom zakrucuje tenkou pružinku. Výsledek je ovšem stejný, jako u toho kyvadla, stejnoměrné pohyby, trvající prakticky stejnou dobu. V podstatě jediný další rozdíl oproti velkým hodinám je, že kapesní hodinky nejsou poháněné závažím, ale nataženou pružinou. Malé hodinky se vyskytují v podstatě ve dvou verzích, klasické a dnes již málo používané cibule, hodinky do kapsy a hodinky náramkové. (pozor, je řeč o hodinkách mechanických, ne na baterku, o těch až zase příště.)

Mechanické kyvadlové hodiny

2007-01-10T18:47:00.000-08:00

Jsou již značně pokročilým nástrojem na měření uplynulého času. Dobře udělané kyvadlové hodiny dosahují přesnosti na několik sekund. Celý mechanismus využívá principu, že kývající se kyvadlo potřebuje ke svému pohybu tam a sem stále stejný čas. Na nějakém vhodném válci je namotáno lano či řetěz, na němž visí těžké závaží. To se snaží svou vahou válec roztočit, ale právě z tom mu brání kyvadlo, na konci válce je totiž ozubené kolo, jež přenáší jeho pohyb dále. Ten je postupně zpřevodován do rychla, takže jedno otočení válce se závažím trvá několik hodin. A kyvadlo tam má svou roli. V soustavě ozubených kol je totiž jedno extra velké, kterému dovolí kotva na konci kyvadla pootočit se pouze o jeden zub za jeden výkyv. (Mimochodem, toto kolo současně na kyvadlo tlačí, proto zdánlivý nekonečný pohyb, ve skutečnosti je vlastně kyvadlo poháněno energií dodanou klesajícími závažími.) Stačí několik relativně nesložitých výpočtů, chvíli regulace délky kyvadla (čím je na něm těžiště níže, tím pomaleji se kývá), přidat ručičky a pěkné číslice, na které mohou ukazovat.. A máte věžní hodiny. Vynález to snad 17. století, jestli náhodou dříve, tak se vynálezci omlouvám. Později došlo i k miniaturizaci, tento typ hodin již nemusel být velikosto metrové, stačilo i mnohem méně, ale stále mají jednu velkou nevýhodu: Aby se kyvadlo nerušeně kývalo, tak musí tyto hodiny být na místě, nejsou přenosné. (Ne za provozu.)

Hodiny vodní

2006-12-28T19:25:00.000-08:00

Ukazují čas na dva možné způsoby. Buď podle toho, kolik vody nakape do nádoby, nebo naopak podle toho kolik z nádobky odteče (odkape). Jsou tvořené z dvou nádob, do horní se naleje voda, která pak odkapává malým otvorem do dolní nádoby. Podle toho kam sahá voda (ať již v horní nebo v dolní nádobě) se jednoduše vidí kolik je hodin. Spodní nádoba se obvykle vyprazdňovala jednou za 24 hodin. (vlastně docela šikovné hodiny, narozdíl od toho so lidé věří, neukazují totiž jen celé dny. Hodiny vodní ukazovaly čas řádově s přesností na 5 minut, což je vlastně víc než dost. Co se týká přesnosti, byly na tom nejlépe vodní hodiny, kde do horní nádrže neustále natékala voda, a výška hladiny byla závislá na přepadu. tento typ dokázal mít přesnost času i v rozmezí +- 1 minutu za 24 hodin.

Ohňové hodiny

2006-12-24T16:51:00.000-08:00

Odměřovaly čas na základě toho, kolik uhoří materiálu za určitou dobu. Jedny měly podobu pomalu odhořívajícího knotu, s vyznačeným časem hoření. Další se skládaly z olejové lampičky, čas ukazovalo, kolik oleje odhořelo. Dosti podoně fungoval i první známý budík, pocházející ze staré číny. Nad kovovou mísou byly umístěné svíčky, do nichž byla zespodu umístěna kovová kulička. Když svíčka dohořela, tak spadla kulička do mísy, a probudila tak třeskotem spáče. Poměrně elegantní řešení, navíc byly svíčky různě dlouhé, a stačilo tak před spaním zapálit tu patřičně dlouhou, odpovídající dobou hoření potřebnému času vstávání. (Mimochodem, ono se to může zdát značně nepřesné, ale opak je pravdou, dá se čekat že u stejně velikých, ze stejného materiálu udělaných svíček je doba dohoření podobná. A v případě že jde o jednu nádobu s olejem, tak ten hoří prakticky naprosto rovnoměrně, a dá se tak určit doba od zapálení značně přesně. A krom toho, nebyla tak uspěchaná doba, komu by záleželo na rozdílu řekněme pěti minut?)

Gnómón a sluneční hodiny

2006-12-14T14:03:00.000-08:00

Gnómón je svisle zasazený sloup, čas se měřil podle délky jeho stínu. proti tomu sluneční hodiny určují čas podle toho, kam dopadá stín jejich ukazatele, jde ovšem o úhel, nikoliv o jeho délku. Okolo tyčky jež vrhá stín je u slunečních hodin namalován (později obvykle velmi umělecky) ciferník, kde stín ukazuje čas. Pochopitelně jak gnómón, tak i sluneční hodiny mají podstatnou nevýhodu, nelze je nijak použít pokud není vidět slunce. Na druhou stranu, pokud slunce viditelné je, jde o poměrně přesné určení času, fungující odminula až do budoucnosti, pokud pomineme letní časy, tak jsou středověké sluneční hodiny stále funkční. A stále ukazují správný čas.

Rozdělení roku a dne

2006-12-11T15:50:00.000-08:00

Pračlověk určoval jen dny a přibližně roky, jinak ho roční období zajímalo tak akorát, aby poznal kdy potáhnou zvířata, nebo kdy nastane období dešťů. Desítky tisíc let dostačovalo toto určení času, ale později, v době, kdy lidé začali používat písmo, a uchovávali mluvenou řeč celé roky, a bylo například potřeba zaznamenávat výroky vládců a jiné důležité události. A to s přesností na dny, ne roky, jako to stačilo dřív. Staří Sumeřané rozdělili den na 24 hodin po 60 minutách. A spočítali délku roku na 365.25 dne, což je téměř přesné, ve skutečnosti je to jen o setinu dne více.

Měření času- úvod

2006-12-08T13:23:00.000-08:00

Již od pravěku měl člověk touhu u jednotlivých událostí říct, kdy se udály. Přirozeným ukazatelem času jsou slunce a hvězdy. Prostě den. Druhá přirozená jednotka je rok. Ten však nebýval určen tak přesně, šlo spíše o období od zimy do zimy, či od léta do léta. Posledním ukazatelem byl měsíc, doba od úplňku do úplňku. Pojďme se v několika následujících příspěvcích podívat na to, jak lidé čas měřili. Ono se totiž jednotlivé metody v průběhu staletí docela lišily, společné mají pouze to, že všude je základem jeden den, jedno otočení planety země okolo své osy. Ten je totiž jediný univerzální. Narozdíl od toho třeba začátky roku byly všude jinde, někde od zimy do zimy, jinde od léta do léta, prostě jak se kterému národu líbilo.

Součásti automobilu: závěr

2006-12-02T14:29:00.000-08:00

Tak nějak jsem se pokusil v posledním asi měsíci rozebírat proč a jak auto jezdí, k čemu je jeho jednotlivá součást, a čím napomáhá funkci celku. Jistě, asi jsem toho hodně vynechal, ale co se dá dělat? Snad to přecejen pomohlo, alespoň trochu pochopit, jak auto funguje. A upřímně, proč bývalo kdysi nejen funkční, ale taky krásné, zatímco dnes je relativně běžně k vidění automobil relativně levný a spolehlivý, ale vypadající s prominutím jako chuj. A přitom proboha právě v době kdy většinu karoserie vyrábí automatický lis bÿ se nějaká ta křivka, nebo linie musela vyrobit tak snadno, maximálně by se výroba prodražila o pár stokorun za nějaký ten kilogram plechu navíc. (A možná ani to ne) Ale prostě současným trendem je auto levné a ošklivé, co se s tím dá dělat? Přitom například metalický lak vyjde jako příplatek na mnooohem více, než na kolik by vyšlo vyrobit totéž auto, se stejným podvozkem, ale s trochu lidsky vypadající bednou nahoře.. Ale bohužel, lidé si dají dobře "poradit" a pak "dobře a výhodně nakoupí".

Auta: efektivita pohonu

2006-11-26T05:14:00.000-08:00

Kdysi když byl automobil jen výstřelek pro milionáře kteří chtěli být technoligocky na výši, tak spotřeba paliva nikoho nezajímala. A ona vlastně nikoho nezajímala až do ropné krize v sedmdesátých letech, předtím byl benzín (a tuplem nafta) v Evropě za pár švestek, a v USA pravdu levný, místy prakticky levnější jak voda. Spotřeba automobilu 30 litrů na ujetí stovky km nikoho nezajímala. A také dokud bylo aut jen pár (milionů po celém světě) tak nehrály v znečišťování ovzduší žádnou roli. Jenže v posledních letech, s tím jak roste nejen cena pohonných hmot, ale i počet automobilů jezdících deně, tak je záhodno hledat řešení s výrazně menší spotřebou. A menšími emisemi. Jezsí sice mnoho aut, jež žádné limity nesplňují, ale nově vyráběné vozy je splňovat musí, a tak mají kromě motorů s optimalizovaným spalováním ještě katalyzátor, věc jež odfiltrovává mnoho svinstva z výfukových plynů. Mnoho škodlivin totiž vlastně není tak špatných, když alespoň pořádně vyhoří, ale problém je v nespálených zbytcích, jež jsou opravdu značně jedovaté. A právě katalyzátor dělá to, že se v něm dospalují různá podobná svinstva, a zachycují těžké kovy a podobně. Bohužel, jako u všeho, i katalyzátor má hlavní problém v ceně, protože zlepšení kvality výfukových plynů v řádech procent stojí tisíce kč. A tak se jaksi auto prodražuje a prodražuje.

Součásti automobilu: Dveře, zavírání a zamykání

2006-11-11T11:41:00.000-08:00

Člověk je tvor od přírody nenechavý. Již od pravěku se kradlo, od starověku a vynálezu písma jsou o tom dokonce písemné záznamy. Pravda, většinou jde o záznam soudu či zajímavého rozsudku, bývalo relativně běžné sekat zlodějům ruku kterou kradli, či je dokonce rovnou popravovat. (Upřímně řečeno, žádná škoda. Dnes jsou věznice plné mnohonásobných recidivistů, kteří opět kradou jen co je pustí. Mistr popravčí tyto problémy řešil rozhodně rychleji, levněji a lépe.) A tudíž šance že automobil, věc která se ryhcle pohybuje pomocí vlastního motoru.. Věc kam stačí nasednout, nastartovat a odjet.. Zůstane stát na místě kam ho postavíte bez uzamčení je relativně nulová. A tak se dostal relativně rychle na dvířka (která byla na autě odjakživa, koneckonců byla i na kočáru, aby netahlo dovnitř) nějaký ten zámek. prvně to byl prostě normální visací zámek, dvířka a sloupek měly proti sobě zapadající oka, zámek se protáhl a zamkl. Teprve později začaly vznikat speciální zámky do dvířek aut, patentní, tak jak je již známe dnes. (A bez urážení českých výrobků.. Dnešní FABku je pravděpodobně snadnější otevřít, nežpořádný zámek v autě z roku třeba 1950.) Stejnětak přišel i zámek na startovací spínač. Což ovšem bylo zapotřebí až v době kdy auta dostala do výbavy startér, dokud se startovalo klikou, tak nebylo nic podobného zapotřebí.

Součásti automobilu: Sedačky a sezení

2006-11-07T11:26:00.000-08:00

U nejstaršího dopravního modelu "volský povoz" byla k sezení jen prostá dřevěná lavice. Pokud bylo zima, obvykle seděl řidič "vozka" zachumlaný v ovčí houni či ti bohatí v medvědím kožiše. Panstvo mělo již v nosítkách (a později v kočárech samozřejmě taky) lavice pobité podčalouněnou kůží, čili posezení mnohem měkčí, ale ani tak nebylo cestování žádnou příjemnou záležitostí. Také se cestovalo maximálně nekolikrát do roka, bývalo zvykem například letní a zimní sídlo, případně palác ve městě, kam se slušelo přijet třeba na královy narozeniny a podobně. Když bylo potřeba opravdu spěchat, dalo se výměnou koní na přepřahacích stanicích (podél hlavních cest) urazit více jak sto kilometrů za den, ale to pak opravdu nebylo nijak příjemné, i vévodu bolí zapařený a otlačený zadek stejně jako sedláka. A možná více, není zvyklý. A tak s tím jak začala vznikat potřeba cestovat dále a rchleji, začaly se pro ty bohatší vyvíjet stále lépe odpružené a čalouňené kočáry, jež tlačily stále méně. Nu a poté přišla železnice, vagony pro zámožné byly vypolstrované přímo královsky, tento způsob cestování byl v pohodě. Ale jaksi omezený tím kam vedly koleje. A proto později když začaly existovat motorové kočáry (automobil) tak pochopitelně jejich příznivci z řad majetnějších očekávali, že zachovají luxus dobře vybaveného železničního vagonu, spolu s možností jet kamkoliv. Nu a jelikož každý výrobce má snahu svůj produkt prodat, tak bylo pochopitelně těmto přáním vyhověno. Pochopitelně později zase nastala éra co nejlevnějších vozů pro cudé lidi, a do takových se montovalo k sezení něco jako uříznutá židle, pohodlí veskrze nulové. V současných automobilech jsou bohužel velmi často k vidění sedačky značně podřadné, svařený plech, plasty a tvrdě vypérovaná umělohmotná látka. Na druhou stranu je pravda, že ten kdo necestuje stovky kilometrů vlastně ani víc nepotřebuje.

Součásti automobilu: Světla

2006-11-04T18:21:00.000-08:00

Prakticky ke všem činnostem je potřeba na ně vidět. Člověk je totiž zvyklý na světlo, a potmě se obvykle jednak necítí dobře, ale jelikož také nic nevidí, tak je víceméně odsouzen k nečinnosti. A jelikož k řízení jak kočáru, tak povozu je také potřeba vidět na cestu, tak bylo nějaké to osvětlení součástí prakticky všech dopravních prostředků v historii. Původně to býval otevřený oheň, zkrátka louč či pochodeň, později olejové či petrolejové lampy, lampy plynové, později lampy na elektřinu se žárovkami, halogeny a různé výbojky, nyní je nejnovějším hitem světlomet sestavený z vysokosvítivých LED diod. Nicméně všechna tato zařízení mají jednu společnou funkci: Poskytnout řidiči výhled na cestu, aby neskončil v příkopě, nebo někde jinde. Světla i jejich používání se v průběhu let mění a modernizují. Oproti pochodni, od které mohl relativně snadno chytit celý povoz, přes výkonné veliké petrolejky s parabolickými zrcadly, odrážejícími dopředu více světla (Velmi dlouho se používaly například na železnici.) Dnešní světla umí různé vychytávky, jako například osvětlení prostoru bokem od vozidla při zabočování a podobně. Nicméně jak říkám, funkce se nezměnila po tisíciletí.

Součásti automobilu: Karosérie

2006-11-02T19:18:00.000-08:00

Původně se jednalo o dvě různé části, samotnou karoserii a rám automobilu. Nyní ale mají prakticky všechny vozy karoserii samonosnou (byť tedy pochopitelně je vespod několik bytelnějších trubek, na nichž to vše drží pohromadě. Ovšem důležité je to, že karosérie není jenom ta kastle, to jak automobil vypadá. Zaprvé samozřejmě opravdu určuje tvar a vzhled celého automobilu. Za druhé na ní drží například zrcátka, světla, dveře, okna atd. Ale ani to není všechno, další funkcí je ochrana osob ve voze. při jakémkoliv nárazu je to totiž právě karoserie, jež schytá první ránu, a je na ní, aby to nějak ustála, a ztlumila účinky nárazu na osoby uvnitř vozu. K tomuto účelu má takzvané deformační zóny, místa kde se v případě nárazu plechy ohnou a působí tak jako jeden velký tlumič. To ovšem platí hlavně u velikých a důkladných vozů. Minivozítka jaksi z principu toho že jsou malá a krátká nemají deformační zóny příliš veliké, a tak je pro ně náraz mnohem nebezpečnější. A takzvané laciné vozy mají ještě jiné udělátko. Namísto plechu jsou v ptřičných místech části z plastiku. Ten je pružný, tudíž něco snese, ale při prudčím nárazu se prohne a pak zlomí. Což sice absorbuje značné množství pohybové energie, ale na druhou stranu mnoho nárazů které by plech přestál v pořádku, nebo s opravou typu: sprej a 5 minut práce, plasty nevydrží, a musí se vyměnit. Což je pochopitelně velmi výhodné pro fabriku jež vůz vyrábí. Koneckonců viděl bych tady podobnost například s tiskárnami k počítači. Ty jsou obvykle prodávány za cenu prekticky totožnou s výrobní a výrobce vlastně vydělává jen na neskutečně drahém příslušenství k nim. Ovšem, bohužel musím přiznat jedno: ačkoliv jsou současné vozy relativně bezpečnější, bohužel se zapomělo na to, jak dělat auta aby také byla pěkná. Takový Jaguár, Mercedes či Rolls Royce starý aspoň 30 let, to byly panečku nádherné vozy. Bohužel současné produkce automobilek splňuje pouze požadavky, aby to jezdilo a vzhled je jim naprosto jedno.

Součásti automobilu: řízení

2006-10-24T21:58:00.000-07:00

Otočíme volantem a auto jede kam chceme. Ale proč? to je otázka poněkud dětsky najivní, ale docela důležitá. Proč vlastně auto zatočí? Protože když otáčíme volantem, tak se pohnou přední kola, natočí se do požadovaného směru. Osa volantu má totiž na svém spodním konci ozubené kolo, jež zapadá do zubů na tyči, spojující obě kola. Když pohneme volantem, pohyb se tak přenese, a obě kola se natočí. asi takhle:


 ___             ___ 
|   |           |   |
|   |-----------|   |
|   |           |   |
|   |---\/\/\/--|   |
|___|           |___|
volant rovně

     ___             ___ 
    /   /           /   /
   /   /-----------/   /
  /   /           /   /
 /   /---/\/\/\--/   /
/___/           /___/
A otočený

Součásti automobilu: Převodovka a spojka

2006-10-18T03:17:00.000-07:00

Hm, takže máme kola a jejich zavěšení, a motor jež je má pohánět. Ale jaksi zapojit přímo motor na kola by bylo poněkud problematické, asi bychom ani nenastartovali. Proto jsou mezi tím ještě dvě součástky. Tedy, součástky.. dva celky součástek.. Převodovka a spojka. Převodovka je soustava ozubených kol, různě na sebe vzájemně působících. Výsledkem je, že se kola otáčí jinou rychlostí než motor. A to tak,l že motor vykoná nejvíce otáček (na jedno otočení kol) na nejnižší rychlostní stupeň, a naopak nejméně na ten nejvyšší. Výsledkem je to, že nejenže se motor při vyšších rychlostech netočí tak šíleně vysoko, ale hlavně to ulehčuje rozjezd. A spojka je zařízení, jež odpojuje motor od převodovky v době řazení rychlostí, nebo stání automobilu. U aut s automatickou převodovkou je obojí jaksi spojeno, a řízeno právě automatem. šikovné, pohodlné, jen díky efektu neustále trochu prošláplé spojky má automat vyšší spotřebu pohoných hmot. (Obvykle tedy benzínu, automatická převodovka se týká prakticky pouze osobních vozů..)

Součásti automobilu: motor

2006-10-16T14:12:00.000-07:00

Celé auto by bylo k ničemu, pokud by se nehýbalo. Pokud tedy pomineme vtip o tom, jak se eskymákovi dobře sedí, ale psi se rychle unaví.. Když vynecháme pokusy o vodíkový či elektrický pohon, tak jsou si motory současných aut podobné jako vejce vejci. Všechyn parcují na principu, že se ve válci stlačí a poté zapálí (nebo samovznítí) směs vzduchu s nějakými uhlovodíky (jedno jestli plyn, nafta, benzin, použitý olej z friťáku atd..), jejichž shořením se uvolní hodně tepla, přehřáté plyny vytvoří veliký tlak, a ten pohne pístem ve válci. Píst následně přenese pohyb na hřídel, ta se pootočí, posune přitom ostatní písty do další polohy, v dalším z nich je zapáleno palivo atd.. Princip relativně jednoduchý, ale na druhou stranu není až tak snadné vše sladit, tak aby to fungovalo optimálně. Problémy jsou s otevíráním ventilů v přesný moment, vštříknutí správného množství paliva atd. Na druhou stranu, vozidla na spalovací motory jezdí již více než sto let, a pravděpodobně budou jezdit nadále, protože (s jednou drobnou vyjímkou) jsou ostatní možnosti v nedohlednu.. A tou jedinou alternativou je míněn hybridní pohon, kdy automobil jede poměrně často na baterie, a nesmrdí zbytečně, ale baterie mají malou kapacitu a musí se relativně často měnit, což se velice prodraží.

Součásti automobilu: pérování

2006-10-14T02:09:00.000-07:00

Péra neslouží jen k tomu, abychom za jízdy nenadskakovali. Právě jak již bylo řečeno u tlumičů, jde o kontakt kol s vozovkou. A pravda, o nějaké to pohodlí také, protože v současné době, kdy se mnoho silnic vrací svým stavem k vytlučenému středověkému úvozu, tak jezdit ve voze bez pérování by bylo o život. Péra se objevily již na středověkých kočárech. zprvu šlo o zavěšení kabin na kožené pásky (čili ne odpérování, ale vlastně výkyvné zavěšení) později již šlo o listová péra se sady prohnutých listů. Ta se dodneška používají, ale pro svou tuhost spíše u velikých a těžkých vozidel, například nákladních automobilů, přívěsů a tak. Naprostá většina osobních automobilů používá pérování pružinami. Tedy prakticky totéž jako je pružina v propisovací tužce, jen patřičně větších rozměrů a tuhosti. Mimochodem péro není po celé svojí délce stejné, potřebná tuhost je větší uprostřed, menší na koncích. řeší se to buď rozdílnou šířkou mezi závity, nebo rozdílným kalením, uprostřed se prostě zakalí na tvrdší.

Součásti automobilu: tlumiče

2006-10-10T04:42:00.000-07:00

Tlumiče jsou součástky mající za úkol tlumit otřesy způsobené jízdou. A to součástky velice důležité, nelze si říct, že když špatně fungují, tak se prostě budeme ve voze jen trochu více natřásat. Ono totiž to, že vůz méně nadskakuje také tnamená to, že mají kola lepší kontakt s vozovkou. A zkuste si představit jaké to je, otočit volantem v zatáčce, když zrovna nadskočíte na nějakém hrbolku, a tlumiče nefungují? No odpověď je jednoduchá, prostě nezatočíte vůbec, nebo třeba o metr později. A pokud tou samou zatáčkou jede něco v protisměru, tak ten metr může být víc než dost na pěknou čelní srážku. Z čeho se ale tlumič sestává? Jde o dva železné válce zasunuté do sebe, v nichž je nalitý olej. vnitřní válec má otvory na obou koncích, což umožňuje jej s použitím jisté síly vytáhnout a opět zasunout. Jeden z válců je pipevněn k ose kola, druhý k rámu vozu.

Součásti automobilu: kola

2006-09-18T10:12:00.000-07:00

Kola jsou jaksi základem automobilu (a nejen jeho), jsou tím, co se fyzicky dotýká vozovky, co přenáší sílu motoru na pohyb vpřed. Kdysi dávno, ve věku vozů tažených koňmi, či povozů tažených voly bývala kola dřevěná, pevná a těžká. Navíc jak byla tato těká, plná kola spojená napevno s osou, tak se musela otáčet stejně, což způsobovalo v zatáčkách problémy, smyky a zbytečný prach. Teprve o mnoho let později přišly vozy (nejprve válečné) sestávající se z obruče s paprsky a nábojem uvnitř, otáčející se volně okolo své osy. Dalo by se říct, že to je základ i současných kol od automobilů, protože i ta kola jež jsou spojená hnací nápravou mají zařízení (zvané diferenciál) umožňující, aby se v zatáčkách otáčela různě rychle. A také to již nejsou pouhé obruče, dnešní kolo se skládá z litého středu, na který je natažená pneumatika, jednak neklouzající po povrchu silnice, a také odpružující nerovnosti cesty. Pneumatiky jsou (i když mezi sebou značně odlišné co do rozměrů a vzorků) prakticky stejné stavby, jde o soustavu drátů potažených gumou, jež mají na vnější straně ještě (nejednu) jednu tlustou vrstvu se vzorkem.

Jak funguje auto 1

2006-09-12T15:03:00.000-07:00

Dens by již prakticky nešlo si představit civilizaci bez automobilů. Vždyť kdo by chtěl cestovat v pomalém kočáře, o přesunu dlouhém stovky kilometrů pěšky už vůbec nemluvě. ale jak vlastně takové auto funguje? Co všechno je potřeba pro to, abychom se posadili, otočili klíčkem a odjeli? Pojďme si udělat takovou malou procházku po jednotlivých součástkách, abychom měli představu k čemu jsou dobré a co by bez nich nefungovalo. V několika následujících dnech se tu budou objevovat článečky o kouscích auta, karosérii, motoru, převodovce, kolech atd, snad by to mohlo být zajímavé.

Mlýn s kuželovým drtičem

2006-09-01T13:06:00.000-07:00

Je vlastně patřičně zvětšeným starým kafemlýnkem. Násepka končí nad otočným kuželem s výstupky, jež drtí jednotlivé kousky materiálu o okraje otvoru. Existuje v mnoha velikostech, od právě miniaturního kafemlýnku, až po obří vydání například v lomech, rozemílající na štěrk desítky tun kamení. Velice praktický a přitom spolehlivý, v nejhorším případě se může ucpat příliš velikým kusem, ale maximální velikost umletého materiálu je velmi spolehlivě omezena velikostí mezery mezi kuželem mlýnu a otvorem v němž se tento otáčí.

Kulový mlýn

2006-08-05T00:42:00.000-07:00

Jde opět o mlýn používaný průmyslově. Jeho podstatou je otáčející se buben, kam je spolu s hmotou na umletí (obvykle předem patřičně rozmělněnou) vložen větší počet kovových koulí. Jak se buben otáčí, koule se převalují, a rozemílají mletou hmotu na velmi jemný prášek. Pochopitelně že koule musí být z takového kovu, aby nevadila jeho přítomnost ve výsledném produktu, protože se při nárazech také pomalu rozemelou. Proto se postupně přidávají nové. Tento mlýn se používá tam, kde potřebujeme pokudmožno jemný prášek, například při výrobě cementu, nebo k rozmělňování materiálů určených k oddělování flotací. (To je speciální postup využívající toho, že různé látky jsou různě smáčitelné vodou. Materiál se velmi jemně rozemele, poté je vhozen do vodní nádrže, kam jsou zespodu vháněny bublinky vzduchu. Smáčivější hmota klesá ke dnu, nesmáčivá plave po hladině. Rozdělují se tak například rudy velmi rozptýlené v hlušině.)

Kladivový mlýn

2006-08-02T06:21:00.000-07:00

Mlýn s kladovy je poměrně jednoduché zařízení. Skládá se z bubnu, v němž se rychle otáčejí kusy kovu připevněné k hřídeli, jež jím uprostřed prochází. Hřídel se otáčí značně rychle, a dotyčná kladívka (obvykle mají opravdu tvar kladiva) přitiskne odstředivá síla ke stěnám, kde drtí a rozemílají náplň. Nahoře je násypka, dole otvor překrytý hustým sítem (či spíš děrovanou destičkou) jíž propadává umletý materiál. velikost otvorů pochopitelně určuje jak bude umletá hmota hrubá. Veliké se používají v průmyslu, malé převážně na vesnicích. (Říká vám něco výraz šroťák? Tak takhle funguje.. Ale kdybyste věděli jak dobré jsou takové buchty z domácí mouky..)

Drtiče

2006-07-27T22:39:00.000-07:00

Drtiče jsou vlastně také mlýny, slouží ke stejnému účelu, tj: rozmělňování materiálu. Jen tam, kde to mlým dělá pohybem rotačním, drtič drtí mezi svými kývajícími se čelistmi. Drtiče se obvykle sestávají ze dvou mohutných ocelových desek, umístěných tak, že je mezi nimi mezera ve tvaru písmene V. Silný motor je pak střídavě svírá (při tom rozdrtí materiál mezi nimi) a rozevírá (vypadne rozdrcené, z násepky padne nové). Drtiče materiál nedrtí příliš na jemno, obvykle jsou jen prvním stupňem mletí, poskytují stejnoměrné kousky pro další, menší mlýny. Drtiče se používají obvykle tam, kde se zpracovává materiál těžený pod povrchem země, tedy: rudy, vápenec (cementárnam vápenka atd) uhlí (drcení velkých uhelných kusů) kámen (drcení na štěrk) a podobně.

Ruční kamený mlýnek

2006-07-25T07:53:00.000-07:00

Se sestával ze dvou kamenů, spodního s prohlubní, kam se sypalo zrno a horního jímž se otáčelo, vše samozřejmě ručně. jde o přímého předka všech mlýnů s mlýnskými kameny, ať již byly později poháněny jakkoliv, tedy vodních, větrných, vlastně i mlýny na rudu bývaly dělané stejně, jen obvykle patřičně větší.

Mlýnky 1 kamenný hmoždíř

2006-07-12T00:33:00.000-07:00

První nástroj který používali lidé k rozmělňování semen rostlin za účelem konzumace byly prostě dva kameny. Jeden z nich tvaru miskovitého, do toho se prostě zrní či sušené bobule nasypaly, druhý obvykle kulatý, tím se drtilo. Postupem času se prohlubně v kamenech zvětšovaly, až byly později uměle vysekávány větší, z jednoho kusu kamene se stával hmoždíř. Ten druhý prozměnu přestával být kulatý, postupně byl nahrazován podlouhlým, až se z něj stala palička. A mimochodem, nepředstavujte si pod pojmem zrní nic podobného dnešnímu obilí. Jsme v období před několika desítkami tisíc let, tehdejší lidé měli tak akorát některé trávy s většími semeny. A to je ještě jen sbírali, tam kde něco samo vyrostlo. Teprve mnohm později začaly některé kmeny tyto předky obilí úmyslně pěstovat, a vybírat si (vcelku pochopitelně) k další sadbě ty, jež plodily větší zrno. A tak začli šlechtit dnešní obilí a kukuřici (pravda, ne v Evropě).

Mlýny a mlýnky.úvod

2006-07-10T03:00:00.000-07:00

Bez mletí si dnes nelze představit samu existenci člověka. Nejde jen o mouku, ale suroviny prakticky na cokoliv někde prošly nějakým tím mletím, ať již jde o železo (kde se mele ruda i koks) papír (mele se dřevo) sklo (tam se melou přísady spolu se starými střepy) dokonce i do plastů, jež jsou převážně z ropy a ropných látek se melou další přísady. pojďme se společně podívat na to, jaké jsou různé typy mlýnů a mlýnků, a jaká je jenjich historie. A že jich je, od malých kafemlýnků a mlýnků na maso, až po obří drtiče a mlýny například v cementárnách, kde se melou najednou tuny materiálu. Nevynecháme například ani papírenský stroj, kde se rozemílá celulóza získaná ze dřeva po jeho uvaření v kyselině.

Nafta

2006-07-02T02:53:00.000-07:00

Naftový motor vychází podobně jako benzínový v podstatě z parního stroje. Tudíž z principu, že se pod válcem cosi rozpíná, ten se pak pohybuje a tento pohyb je převáděn na otáčení. V případě naftového motoru (vznětového, dieslového) jde o rozpínání vzduchu po jeho ohřátí spálenou naftou. Ta je vstřikována do válce, a narozdíl od benzínu, který je zapalován jiskrou, nafta se vznítí sama, když je spolu se vzduchem stlačena pístem ve válci natolik, že se ohřeje na bod vzplanutí. Princip zdánlivě velice jednoduchý, ale to je vlastně u mnoha vynálezů, jen vědět jak na to. Faktem je, že motor an naftu je mnohem výhodnější než benzinový, protože se spokojí s mnohem podřadnějším palivem, a přitom ho zpracovává poměrně účině. Na druhou stranu, použití bohatsvtí uloženého přírodou za miliony let v průběhu pouhého století ke spálení a zničení je přecijen dost barbarské.

A co takhle benzín?

2006-06-22T22:51:00.000-07:00

Benzínový spalovací motor, věc která nám pohání automobily dodnes. Pravda, trochu změněný oproti těm stoletým, ale přecijen, zas tak odlišný není. Tedy, ne ten dnes zcela nový se vstřikováním, ale původní motor s karburátorem, kde se míchá vzduch s palivem (jedno jestli jde o benzín nebo plyn) se opravdu moc neliší od motorů které používali například Laurin a Klement do motocyklů v roce 1900. Na druhou stranu, většina lidí si ani neuvědomí jak velká část benzinového motoru je vlastně shodná s parním strojem. Písty, válce, hřídel.. dokonce i ventily (i když pracují v jiném rytmu) ale benzín je potřeba nějak zapálit, to zas v parním stroji není. Dalo by se vlastně říct, že benzínový motor je parní stroj, který namísto páry používá benzín zapálený v miniaturním ohništi přímo ve válci. Pravdou ale je, že dnešní motor přecijen pracuje o něco účiněji než ten sto let starý, nicméně když se pokrok srovná s předpověďmi, že budeme jezdit stovky kilometrů na litr benzínu, tak se nedějě skoro nic, a motory se nemění.

Parní stroj

2006-06-16T14:53:00.000-07:00

A pak, po letech kdy se používala síla přírodní, větru, vody či zvířat se začal vývoj parního stroje. Samozřejmě nic nebylo hned, od prvopočátku, kdy dokázala pára pouze pohnout pístem nahoru nebo dolů se podařilo převést tento pohyb přes ojnice na kolo. Od prvních strojů, kde se pára používala pouze jednou (voda prošla kotlem, odpařila se, prošla válcem a ven) se postupně stávaly stroje složitější, kde se pára kondenzovala a vzniklá voda zase vracela. Od stroje, kde musel být pohyb pístů řízem ručně (Opravdu první) k strojům které se regulovaly a přepínaly samy. A nevěřte tomu, že parní stroj je v dnešní době nepoužitelný. Nejenže funguje, ale dokonce mnohem levněji nežli srovnatelný dieslový motor.

Větrné kolo

2006-06-08T03:42:00.000-07:00

Potažmo později větrný mlýn, tak jak je známe z Holandské krajiny, a dnešní moderní větrná elektrárna mají jedno společné. Potřebují ke svému pohybu vítr. Proto se staví tam, kde obvykle bývá hodně větrno. Ne nadarmo bývalo zemí větrných mlýnů hlavně Holandsko, rovina táhnoucí se od obzoru k obzoru, ještě navíc obklopená z velké části mořem. Na takových místech vznikají neustálými rozdíly teplot mezi mořem a pevninou poměrně stabilní proudění vzduch, ne příliš silné, aby neničilo, ne příliš proměnlivé, aby se nedalo využít. Dnes již nezjistíme koho a jak napadlo přeměnit pohyb větru na otáčení použitím tvaru podobného vrtuli. Pravděpodobně napodobil semena některých rostlin, vzpomeňte si na známé "nosy" vrtuloidního tvaru, když padají k zemi, tak se otáčí.. A naopak podobné udělátko umístěné na pevné ose se bude ve větru otáčet. Pravdou ale je, že kromě neobyčejně výhodných míst, kde vane vítr prakticky nepřetržitě je dnes jeho využití poměrně problematické. Větrný mlýn by toho sice stále ještě umlel dost, ale ono je potřeba mlýt stále, ne jen když se uráčí zafoukat. A větrné elektrárny nemají na růžích ustláno ze stejných důvodů. Porblém je, že se na jejich elektřinu nedá spolehnout. V jednou okamžiku fouká, a o deset vteřin později přestane. Snad jedině slibované superkondenzátory by mohly tyto problémy odstranit, baterie jsou moc drahé, moc škodlivé na životní prostředí, a mají příliš malou kapacitu i životnost.

Pohon III vodní kolo

2006-05-30T13:54:00.000-07:00

Dalším velmi šikovným zařízením je vodní kolo. Jeho výhodou je, že když je pořádně udělané, a když je řeka čí říčka jíž je poháněné alespoň trochu stabilní, tak je prakticky nezničitelné, a koná veškerou práci samo. Nemluvě už o tom, že vodní kolo může velmi snadno fungovat také jako čerpadlo na vodu, nejen pohánět nějaký ten mlýn či kovárnu. Je doložené že veliká vodní kola se používala již za starověku, většinou právě k čerpání vody do zavlažovacích kanálů.
Co to vlastně je vodní kolo? patřičně veliký kruh, usazený v ose na konstrukci z mohutných trámů, mající po okrajích lopatky. Prostě totéž co koleso od parníku, nebo mlýnské kolo.. S tím mlýnským má ostatně společné skoro vše, jen kolo od mlýna nemívá více jak tři metry, zatímco pořádné vodní kolo na břehu řeky mívá (mívalo) více než deset. Ono je vodní kolo použité jako čerpadlo (má uvnitř ještě kapsy nabírající vodu, která se poté vylije do výše položeného koryta) natoilk nenáročné, že by se nepochybně používalo ještě i u nás, čerpání vody na zálivku polí by bylo mnohem jednodušší. Jediným problémem je, že by řeka nemohla být taková stoka jako je, to by toho moc nevyrostlo.

Antibiotika II

2006-05-20T15:55:00.000-07:00

Příběh látek souhrně zvaných antibiotika nekončí. K původnímu penicilinu pocházejícímu z plísně penicilium byly postupně přidávány další látky o podobných účincích, hubící bakterie. Pochopitelně když byl znám princip, že jedna plíse%ň produkuje látky jež hubí mikroorganismy, tak byly prozkoumány i produkty dalších plísní a hub, a ano, mnoho jich poskytuje taktéž velmi užitečné látky. Nicméně, vše má svůj háček.. Na začátku si lidé představovali penicilin jako zázračný lék. Pravda, jeho první použití bylo pro zraněné vojáky za druhé světové, a penicilin zachránil mnoho životů. Ale rozhodně to nebyl jak si představovali mnozí univerzální lék, s jehož pomocí se vyléčí cokoliv, a který pokud se bude brát preventivně, tak vás ochrání od nemocí. Zaprvé, některé bakterie na něj nebyly citlivé, a nic jim nedělal. Tento problém převážně vyřešily další natibiotika tak postupně jak vznikaly. Další problémy už byly horší, bakterie získávaly postupně odolnost, a relativně brzy útočily na lidi kmeny, jímž penicilin nevadil. A nakonec, ono to zabíjí i užitečné bakterie, pokud by byl člověk delší dobu bez nich, tak asi zajde na tohle. Zkrátka celá antibiotika jsou velmi užitečnými léky, nicméně opravdu by je měl ordinovat lékař, a měl by vědět co dělá.

Hnusný bacil mě bacil

2006-05-15T10:40:00.001-07:00

A tak namísto povídání o různých typech pohonů strojů, mlýnů a podobně jsem se rozhodl zařadit článeček o tom, jak se s podobnými potvorami vypořádat. Konkrétně o látkách dnes souhrně zvaných antibiotika. Žil byl pán jmánem Alexandr Fleming, narodil se v Anglii dvacet let před koncem devatenáctého století. Stal se lékařem, a přestože byla jeho původní specializací chirurgie, později přešel na výzkum infekčních chorob. Jednoho dne mu však v petriho misce jakési bakterie vyhynuly, zatímco se tam naopak rozrostla plíseň penicilium notatum. Bystrého člověka po chvíli uvažování prostě muselo napadnout, že bakterie zahubilo něco ve spojitosti s plísní, a začal zkoumat o co jde. Zjistil že látky v plísni obsažené skutečně zabíjí mnoho nebezpečných bakterií a svůj objev publikoval. Nicméně kupodivu nenastala okamžitá revoluce v lékařství, v tehdejší době (rok 1929-30) totiž neuměli penicilín získat dostatečně čistý, Fleming tudíž na objev rezignoval a dále se jím nezabýval. Teprve v roce 1938 si jeho práce všimli další dva vědci (Howard Walter Florey a Ernst Boris Chain) kteří pokusy objev ověřili a následně vyvinuli metodu získávání čistého penicilínu, jež byl pak v roce 41 úspěšně otestován na lidech. Tím ale historie nekončí, pokračování příště..

Pohon II

2006-05-08T07:53:00.000-07:00

Dalším způsobem pohonu strojů bylo po dlouhá léta využití otroků. PRavda, zde nejde o technologii, ale jaksi je asi nutné to zmínit. Otroctví bylo, je (a nejspíš bude) vždy zdrojem velmi laciných pracovních sil. A při alespoň trochu použitelném (chytrém) přístupu majitele i relativně bezproblémový. Naštěstí tento typ pracovní síly se již na většině světa nepoužívá.

Pohon

2006-05-06T22:29:00.000-07:00

PRakticky od pravěku vznikala zařízení jež vyžadovala ke svému provozu otáčení. Napřed se jednalo jen o malé ruční mlýnky, ale později se tyto zvětšovaly, až jejich pohon činil jednomu člověku potíže. Co s tím? Jak to naši předkové řešili? U opravdu velikých zařízení se používala zvířata. Prostě byl k břevnu přivázanému na otáčivé ose připoután volek, jenž se pobídl k chůzi a celým zařízením tak otáčel. Pravda, nebylo to optimální, ale přecejen všechno lepší než otáčet sám, vlastními silami.

Stříbro

2006-05-05T04:01:00.000-07:00

Stříbro se v přírodě vyskytuje jak v čisté formě tak hlavně jako různé stříbrné rudy. A to leckdy rudy nenápadné, kde by člověk stříbro nehledal. Spíše než o rudu stříbrnou jde totiž o rudy jiných kovů s příměsí stříbra. Tak třeba zrovna známé doly okolo kutné hory neprodukují čisté stříbro, ale v místní olověné rudě je ho asi jedno procento. TUdíž se naskýtá otázka, jak je od sebe oddělit, byť jen jedno procento stříbta má pěknou cenu ve srovnání s cenou olova. Nejde to příliš snadno, oba kovy spolu tvoří slitinu, oddělení je pracné. Kdysi se to provádělo různými způsoby, například se roztavený kov nechal zchladnout aby se z něj začaly vylučovat kousky olova, které byly vyhrabávány z kotle, případně bylo možné okysličit olovo na oxid, který se od stříbra oddělil. Nejjednodušší je ale využití zinku, který stačí pouze rozmíchat v roztaveném olovu se stříbrem. Zinek se stříbrem vytvoří hustou pěnu jež vystoupí na hladinu kde se sezbírá. Díky nízkému bodu varu zinku se ten následně oddestiluje a zbyde prakticky čisté stříbro k dalšímu zpracování. To je ale jednoduché co? Opravdu, některé kovy nevydává příroda příliš snadno, a to jde jen o relativně běžné stříbro, ne o kovy s vysokým bodem tání nebo třeba radioaktivní, ty se získávají ještě mnohem hůř.

Zlato II

2006-04-26T13:18:00.000-07:00

Dnes se metody těžení zlata změnily. Nerýžují se zlatá zrnka, natěžená ruda se nedrtí, nepropírá a netaví.. A navíc dnes již přímo na povrchu země zlata příliš nezbývá, je nutné jej těžit z hlubin. Nicméně jak že se nyní těží zlato? Využívá se jeho rozpustnosti v kyanidu. Stačí rudu prolít kyanidy, ta zlato rozpustí a vyluhují, a pak se získá z výluhu. Krásná a elegantní metoda že? Tak to ani náhodou, jednak je stále ještě potřeba rudu vytěžit (zkoušelo se vhánět kyanid přímo do dolu, ale následky jsou snad jasné) potom zůstává problém co se zbylými kyanidy (pro případ že by to náhodou někomu nedošlo, kyanidy jsou velmi jedovaté) navíc vždy jde o zdraví dělníků a všech lidí i zvířat okolo (což ale jaksi těžební společnosti nevzrušuje). Takže jediný výsledek těžby po novu jsou obrovské zisky, a cena zlata roste.

Drahé kovy

2006-04-21T02:49:00.000-07:00

Tradice těžby a zpracování drahých kovů má v naší je v naší zemi opravdu dlouhá, zlatá zrnka se v náplavech řek nalézala již v pravěku. Zpočátku tak lidé pouze sbírali co jim sama příroda štědře nabízela, zlato se používalo jako ozdoba. Později byla zlatá zrnka tepána a odlévána do různých tvarů. lidé již věděli že pokud budou propírat písek z koryta řeky vodou, tak z něj zlata získají poměrně velké množství. Tou dobou bylo již zlato vítaným předmětem výměnného obchodu, pro svou vysokou cenu, a hlavně snadnou manipulaci. (Třeba takové kožešiny jsou sice také cenné, ale je nutno se o ně starat a zabírají místo, zatímco takový zlatý nuget má cenu několika kůží a do malého váčku se jich vejde mnoho.) Ještě později bylo zlato hledáno v masivním měřítku, a začaly pokusy dobývat je ze země. První doly byly vlastně jen jámami v zemi, o hloubce několika netrů, těžilo se jen z jejich dna a stěn, později se z nich začaly razit kratší či delší chodby vyztužované po stranách a nahoře dřevem (výdřeva). Nicméně technika zpracování se mnohá staletí neměnila, protože zlato má nízký bod tání (1064 °C) nebylo pro jeho tavení a slévání potřeba stavět nic většího nežli je malá pícka. Teprve s objevy alchymistů, že zlato je obsaženo i v některých rudách cizích kovů (v malém množství) a snahy tento vzácný kov získat vedly k jisté modernizaci a zesložitění použité techniky. Ale o tom až zítra.

Ocel

2006-04-12T10:39:00.000-07:00

Jelikož jak pevná ocel tak křehká litina pocházely ze stejných surovin, lidé logicky předpokládali, že právě i lité železo z vysoké pece musí jít zpracovat na ocel. Tudíž konali pokusy a prováděli výzkumy ve snaze zjistit jak přeměnit jedno v druhé. Po dlouhém čase se podařilo zjistit, že na vině je přebytek ulíku, jež se při teplotě ve vysoké peci rozpustí v roztaveném železe. Řešení je nad pomyšlení jednoduché, jen se na první pohled nezdá. Stačí totiž žhavou taveninou prohánět vzduch, a tak uhlík spálit. Kupodivu se ani nepřemění zpět na rudu (oxidy železa) ani neztuhne, ba právě naopak. Spalováním uhlíku obsaženého v železe se celá roztavená hmota ještě více rozpálí. Tento děj se provádí v zařízení zvaném konvertor, což je sklopná nádoba opatřená na jedné straně větrákem vhánějícím dovnitř vzduch. Do konventoru se naleje roztavené železo, pak se celá nádoba zvedne do podoby svisle a rozhučí se ventilátory. po zhruba čtvrthodině je vše hotovo, a místo litiny je z konventoru odebráno patřičné množství oceli. Tím je hotova výroba zcela normální, obyčejné oceli. Do těch kvalitnějších se poté ještě přidávají další prvky upravující její vlastnosti aby byla například pružnější, pevnější nebo nerezová. Mimochodem, prakticky nikdy se z oceli nevypaluje všechen uhlík, většinou ho tam několik málo procent zůstává, taktéž jde o vlastnosti kovu při vyšších zátěžích.

Železo II litina

2006-04-05T15:12:00.000-07:00

Z historického hlediska teprve velmi nedávno byly postaveny první tavící pece dosahující teploty dostatečné k skutečnému roztavení železa, ne pouhému spékání do hrudek. Stačilo prekticky jen původní pec patřičně zvětšit, a přejít z topení dřevěným uhlím na uhlí kamenné a později koks. Nová pec byla schopná produkovat mnohonásobně více kovu než předchozí (Vcelku logicky, provést odpich a tavit dál je mnohem rychlejší než čekat až celá pec poochladne natolik aby z ní bylo možné vyhrabat hroudy ochládající taveniny.) nicméně nastal problém který nikdo nečekal. Zatímco ve starších pecích se pracně získávala zrnka oceli, zde byla výsledným produktem železná litina, tak jak ji známe dodnes. Kov pevný, ale značně křehký, jež nebylo možné použít k výrobě zbraní (což bohužel bylo vždy prioritním využitím kovů) a tak byla dlouhou dobu považována vlastně za odpad (respektive skoro odapd). Při teplotách jež panují ve velikých pecích se totiž roztavené železo nasytí okolním uhlíkem, čímž se stává tvrdším, neohebným a křehkým. (Na druhou stranu zase výrazně klesá bod tání, čili nejde až tak o nevýhody, při dalším zpracování stačí mnohem nižší teploty.)

Železo I

2006-03-27T03:25:00.000-08:00

Zpracování železa (a oceli) má za sebou zajímavý vývoj, narozdíl od většiny lidských činností zde totiž nefungoval postup od nejobyčejnějšího k nejkvalitnějšímu. Původní pece totiž nedokázaly ohřát svůj obsah an dostatečně vysokou teplotu, a tak se ze vsázky železné rudy a dřevěného uhlí spékaly hroudy materiálu jež obsahoval železná zrna. (přesněji ocelová, a některé tyto oceli byly překvapivě kvalitní, svým složením místy odpovídaly dnešním legovaným ocelím, když totiž byly v rudách přítomné vhodné další prvky, tak tyto přecházely do železa i v netekutém stavu.) Hroudy byly po vychladnutí rozbíjeny, železná zrnka z nich vybírána, spékána a skovávána do jednoho kusu kovu který se pak dále zpracovával. Jelikož se železo při nízkých teplotách nestihlo naytit uhlíkem, dotyčné kousíčky kovu byly opravdu nikoliv litina, ale kvalitní ocel. Nicméně celý tento výrobní postup byl pochopitelně velmi drahý, (pozor, to je stále jen příprava kvalitního materiálu k dalšímu zpracování) tak pochopitelně kvalitní ocelové zbraně, zbroje a nástroje vyšly také velmi draho. Například výrobky z proslulé Toledské oceli se víceméně vyvažovaly zlatem, vcelku pochopitelně, když si vezmete že na výrobu jedné zbroje nejspíše bylo zapotřebí materiálu z více než jedné tavby, a poté ještě práce mistra zbrojíře který musel kroužky pečlivě snýtovat nebo svářet.

Doba bronzová

2006-03-25T17:42:00.000-08:00

Má jméno práve po jedné z těchto slitin kovů, po bronzu. Bronz je slitina mědi, cínu, olova a zinku, (a v některých se ještě najdou stopy všeho možného, pokud ruda obsahovala příměsi jež nevadily, nebo dokonce vylepšily vlastnosti výrobku, tak byla pochopitelně používána) jež byla používána k výrobě všemožných kovových výrobků. Je totiž tvrdší než kterákoliv z jeho složek sama o sobě. Nejběžnější použití byly bronzové čepele zbraní, případně bronzové ozdoby, naušnice a náhrdelníky. (například viz E. Štorch: Bronzový poklad) Po rozšíření železa ztrácí postupně význam, nicméně je ještě dlouhá léta používán na hlavice zbraní, jílce a podobně pro svou snadnější zpracovatelnost. Doba bronzu se však ještě jednou vrací, za středověku jsou z něj lity hlavně děl jež nelze dělat z nekvalitního železa. Bronzová litine je totiž sice měkčí než železo, ale zato železná je křehká, bronz (oficiální název je dělovina) je mnohem odolnější, snese mnohem lépe ráz výstřelu. (respektive snese ho vůbec, udělat dělo z železné litiny je snaha o sebevraždu) Dnes má bronz relativně malý význam, nicméně stále se používá na mnoho účelů (například různé odporové dráty, koule do kulových mlýnů, tam kde nesmí přijít materiál do styku s železem a podobně)

O kovech II

2006-03-22T11:34:00.000-08:00

Na začátek ybch se chtěl omluvit za dlouhé zpoždění v popisování starodávných technik. Semlelo se mi toho příliš mnoho najednou, nemoc, práce a holt na vedlejší aktivity nebyl čas. Nicméně již by mělo být dobře.
Jak již bylo řečeno minule první kovy využívané lidmi byly ty, jež lze najít v ryzím stavu, tedy zlato, stříbro a měď. Kromě toho že se tyto kovy nelézají ryzí (i v rudách, ale o tom později) tak jsou taky neobyčejnš dobře kujné, a dají se snadno tepat za studena. Každopádně již za pravěku se zrnka zlata velmi cenily, bylo to nejhodnotnější možné zboží ze všech. Později bylo objeveno, že i některé kameny v sobě skrývají kov. S velikou pravděpodobností si někdo obložil ohniště zlatou či stříbrnou rudou, a pak v popelu s úžasem objevil ryzí kov. Dá se předpokládat že dotyčný pak začal svůj objev využívat, a to se postupně rozšířilo. A dále by se dalo logicky předpokládat, že další kovy (minimálně cín, olovo a další s nízkou teplotou tání) byly objeveny tak že si někdo tu pícku na tavení zlata postavil z rud jiných kovů, a ve výsledku tak získal jakousi slitinu. Kdo ví kolik let byly podobné "pokusy" brané za zkažení celé dávky zlata, ale nakonec si někdo všiml že tyto slitiny jsou pevnější než původní kov, a začal experimentovat právě jen s těmito jinými rudami. (tak trochu bych předpokládal že první byl galenit, zvaný také leštěnec olovnatý, již podle vzhledu vypadá jako kov a ne kámen. a navíc jej stačí ohřát na nepříliš vysokou teplotu a vznikne vám loužička roztaveného olova.)

O kovech

2006-02-12T17:21:00.000-08:00

Bez zpracovávání kovů bychom si neuměli dnešní civilizaci představit, nicméně pračlověk to pochopitelně neuměl. Pojďme se nyní vydat po stopách lidí, jež opustili pěstní klín a kamennou sekyrku vyměnili za podobnou, ale mnohem lepší měděnou či později bronzovou. Kdo byli tito první kovotepci nikdy nezjistíme, avšak stop po jejich práci se dochovalo relativně mnoho. Víme že prvně využivali kovů tak jak je našli v přírodě ve formě nugetů, později je začali dobývat z rud ohněm, a rudy ze země v různých lomech a dolech. Nicméně nic z toho se neudálo přes noc, mezi jednotlivými kroky uplynula běžně staletí či celá milénia. (Koneckonců proč se tomu divit, vždyť mnohé současné ocelárny jsou pouze většími kopiemi závodů starých 50 či více let. Pravda, dnes plné počítačů, ale pece jsou stejné, postupy jsou stejné..)

Pohon všeho možného

2006-02-08T16:41:00.000-08:00

Prvním pohonným agregátem nebyl motor, ale kůň. Kůň chodící dokolečka, poskytující kroutivý pohyb. Ten bylo poměrně jednoduché převést na otáčení bubnu vytahujícího těžká břemena, roztáčelo kola mlýnů případně pohánělo obří měchy. Pravda, s technikou toto zařízení (senný pohon) nemělo příliš vysokou účinnost, ale byl to přecijem lepší pohon než nestálé vodní kolo (pokles vody a konec) A rozhodně lepší než ještě dříve využívaní otroci. (zítra dojde na mechaniku, ale tím koněm to prostě opravdu začalo)

O skle 3

2006-02-02T04:25:00.000-08:00

Sklárny byly tradičně umístěny (tedy, české sklárny) v pohraničních horách, vcelku logicky v blízkosti hlubokých lesů. Les totiž poskytoval hned dvě nezbytné suroviny najednou, a sice dřevěné uhlí, a potom sodu, (potaš) používanou jako tavidlo. Dřevěným uhlím se vytápěly pece, potaš zajišťovala českému sklu jeho věhlas, porotože zatimco skla draselná jsou nazelenalá, sklo sodné je klasický Český Křišťál, tka jak jej známe dodnes. Jediným problémam bylo, že potaš se získávala z dřevěného popela. Aby se mohlo vyrábět krásné sklo, byly páleny desetitisíce metrů dřeva, jen tak bez užitku na obřích hromadách. (Mimochodem, podle historických dokumentů to bylo pro majitele panství velice výhodné, velice často byl příjem za popel skoro tak veliký jako příjem za dřevo.) Teprve dovoz sody těžené v dolech umožnil přestat s pálením dřeva kvůli popelu. A objevení způsobu jak sodu vyrábět nás zbavilo i závislosti na dovozu. Krom toho i pece se měnily. Ne tedy samotný tvar pece, ale hlavně způsob jejího vytápění. Dřevěné uhlí bylo nahrazeno obřími plynovými hořáky, jež díky regenerativnímu topení dosahují snadno potřebných teplot. (Regenerativní topení znamená, že vzduch (a v případě topení plynem i plyn) jsou před vlastním spálením ohřívány horkými spalinami jdoucími do komína. Výsledkem je mnohem lepší efektivita využití paliva. Vcelku logicky, jestliže má vzduch vstupující do pece teplotu okolí, odebírá teplo, zatímco jestliže má předem několik set stupňů C, tak pouze dodá kyslík potřebný k hoření a teplo přidá.)

O sklu, 2 část

2006-01-31T06:47:00.000-08:00

První skla se tavila v píckách jež byly jen o trochu více než jáme v zemi, nicméně postupně byly zvedány nad zem, přibývaly stěny, dmýchání vzduchu pro vyšší teplotu, pece se zvětšovaly a zlepšovaly. Nicméně velmi dlouho se držela výroba skla na dvakrát či třikrát, kdy se nechal protavit písek se sodou nebo draslíkem, pak se vzniklá hrouda nechala vychladnout, rozbila se na kusy, dobře přetavené kusy se vysbíraly a daly tavit znovu (protože tehdejší pec neměla dostatečnou teplotu aby roztavila vše a to se pak smíchalo). A tak se pokračovalo dokud nevznikl kotlík plný roztaveného skla. To se pak muselo ještě vyčiřit, aby v něm nebyly bublinky (vytvářejí se rozkladem sody či potaše horkem a roztavené sklo je natolik husté, že by v něm zústaly. Vyčiření se provádělo vhozením nějakého organického materiálu, jež vypustí hodně páry, ta pak na sebe nabalí menší bublinky v tavenině.. Bylo to prováděno vhozením bramboru, jak se skláři obsloužili než jim kdosi přivezl z nového kontinentu brambory se jaksi neříká, pravděpodobně se obsloužili něčím jiným.)

Sklo

2006-01-27T12:07:00.000-08:00

Sklo je vlastně ztuhlý přetavený písek obohacený o nějaké další přísady. jeho historie sahá neobvykle dozadu v dějinách, první skleněné korálky jsou starší než 5000 let. (přesněji řečeno, čert ví, nalezl jsem několik pramenů, některé říkají 5000 let, jiné naznačují dobu původu 5 tisíciletí před letopočtem. Každopádně sklo je hodně starý materiál.) První skleněné ozdoby pochází ze Sýrie, odtamtud se rozšířily do Egypta a dále. Později bylo sklářské umění známo v Římě, odkud se rozšířilo do celé Evropy. sklo však bylo vždy trochu kalné, často s drobnými kamínky uvnitř, a jeho výroba byla velmi pracná a zdlouhavá, z čehož logicky vyplývá vysoká cena. (pokračování příště)

Bohužel

2006-01-25T21:28:00.000-08:00

Ale jak nastaly mrazy tak mi naprosto zkolabovala linka, takže tento příspěvek sice píši doma, ale odeslán bude odněkud z netové kavárny. Omlouvám se, ale vypadá to tak, že do konce této mimořádné zimy se prostě nepřipojím, a tak holt to tady zůstane nějakou dobu osiřelé. Snad se na mě nebudete lidi zlobit.

Koleso k parníku

2006-01-22T15:56:00.000-08:00

V okamžiku kdy začal existovat parní stroj použitelný k pohybu vlaku, začala se do myslí lidí vkrádat pochopitelně i myšlenka nechat jej pohánět loď, jalikož tou dobou byly lodě výhradně plachetní a tudíž závislé na větru. Problém byl pozze jak přeměnit pohyb otáčivý v pohyb dopředu. Nicméně když si uvědomíme že vodní kola znali již minimálně ve starém Egyptě, je brzo jasné že se nabídla myšlenka: když se vodní kolo otáčí jak jej tlačí voda, může naopak vodu tlačit. Pochopitelně že se takto zužitkovala jen část síly parního stroje, mnoho se jí ztratilo v podobě víření vody, ale parník to hanlu kupředu rychlostí srovnatelnou s větrem. A navíc byly lodě mnoho let stavěné jako obojetné, plachty při větru, a za bezvětří pluly dál pomaleji na páru.

Plazmové televize

2006-01-20T10:38:00.000-08:00

Mají vlastně více společného s klasickou televizí než LCD. Pracují totiž za vyšší teploty (kdy je vytvářeno ionizované plazma) a na vytvoření obrazu se podílejí magnetická pole (například udržující palazmu na místě, ale i vyvolávající její zabarvení. Tato technologie je velmi moderní, umožňuje vytvářet obraz velkých rozměrů a vysokým jasem a kontrastem, ale jelikož jde stále v podstatě o novinku tak cena je stále značně vysoká a navíc plasma po nějaké době částečně vyprchá a obraz se stává méně kontrastním. (ale totéž je u klasické obrazovky, jež se pomalu vypaluje)

LCD

2006-01-12T17:36:00.000-08:00

Moderní obrazová zařízení používají velmi často obrazovku složenou z tekutých krystalů. Ta funguje za studena, nerozdíl od klasické obrazocvky, jež jelikož je prakticky elektronka spotřebuje mnoho energie k ohřevu. Výhodou je také mnohem menší prostor jež zabírá, protože hloubka klasické obrazovky je mnohonásobně větší než u tenké fólie pokryté krystalky. Avšak LCD mají také svoje nedostatky, a to v oblasti maximálního jasu, kontrastu a také věrnosti barev, proto ti kdož se zabývají grafikou, projektováním na počítači a podobně obvykle používají vysokokvalitní monitory. každopádně, co je to vlastně tekutý krystal? Z chemického hlediska dosti složitá látka, jež se za určitých fyzikálních podmínek chová jako stav někde na pomezí pevného a tekutého skupenství. neboli v praxi funguje tekutý krystal jako stínítko, které podle pokynů stíní či nestíní procházející světlo. Čili se to hodně podobá přístrojům k signalizaci moreseovou abecedou jež se používají na lodích. (lampa se žaluziemi jež jsou zakryté či odkryté, jen LCD dokáže mezi těmito stavy zobrazit ještě několik polostínů)

Barevná televize 2

2006-01-08T14:37:00.000-08:00

Skutečná barevná televize, která sice funguje jako klasická černobílá tj s obrazovkou, ale má obraz z více barev byla vynalezena poměrně záhy po televizi černobílé. Její obrazovka má prostě vedle sebe tři různé barevné body (červený, modrý a zelený) namísto jednoho u černobílého obrazu. Pochopitelné je, že i kamera musí mít patřičný snímač citlivý na různé barvy, a také že vysílací pásmo musí být širší (vysílají se tři signály místo jednoho). Oproti tomu, není nutné řešit signál černobílý, protože tam prostě zobrazí každá barva stejně jasný bod, čímž vytvoří stupně šedi. Jen, abych se přiznal, nevím jak si poradí televize černobílá s barevným obrazem, jak to funguje. Každopádně barevné televize byly zprvu velice drahé, a barvy ani zdaleka nepřipomínaly originál, dá se říci že slušná barevná televize existuje asi dvacet let, ve světě třicet.

Barevná televize

2006-01-05T04:32:00.000-08:00

První pokusy jak umožnit přenos barev vycházely z mechanické televize, opět byl zaveden otáčející se kotouč, tentokrát ne s dirkami, ale s barevnými skly, který se samozřejmě musel otáčet synchroně s jiným v kameře. Pravda, vytvořilo to jakžtakž barevný obraz, ale stále to nebylo ono.

Televize 2

2006-01-03T13:49:00.000-08:00

Později vznikla televize tak jak ji známe i dnes, nikoliv mechanická (částečně mechanická) ale plně elektronická, s obrazovkou tvořenou jednou obří elektronkou. Mimochodem, podobně jako motor a generátor proudu jsou prakticky to samé, tak i reproduktor a mikrofon se zpočátku lišily jen málo, a dokonce i obrazovka má velmi mnoho společného se snímacím prvkem kamery. Akorát že tam kde obrazovka uvolňuje fotony po dopadu patřičného počtu elektronů, tam kamera naopak po dopadu elektronů uvolňuje fotony. Toto se týká samozřejmě hlavně televizí černobílých, které se dneska již prakticky nepoužívají. Jak tomu bylo s barvami si řekneme zítra.

Blahopřání

2006-01-01T14:48:00.000-08:00

Dnes je první den roku 2006. a prakticky každá významná osobnost mé někde nějaký novoroční projev, ti skutečně významní jako papež nebo králové a prezidenti jej mají dokonce vysílaný televizí do mnoha států světa, ale proč bychom si nemohli popřát i my obyčejní lidé? Přeji vám všem to nejlepší do roku 2006.

Televize

2005-12-29T07:21:00.000-08:00

Televizi vynalezl občan Sovětského Svazu jménem Televizorov, přenášel obraz z pokoje do kuchyně. Tak alespoň praví známý vtip. Faktem je, že první televize byla vynalezena těsně po vynálezu rádia, a jednalo se o televizi mechanickou. Fungovala na principu otáčejícího se kotouče s dírami, který zakrýval (dírami prosvítalo) různě svítící plošku. Zvuk se přijímal na normální radiový přijímač zabudovaný do televize. Z dnešního pohledu to bylo neskutečně primitivní, ale z obrazu vzniklého na přijímači se dalo přibližně odhadnout že mluvící ja člověk.

Dálnopis

2005-12-26T08:19:00.000-08:00

Jak tka koukám na popis jednotlivých možností komunikace na dálku, tak zjišťuji, že jsem zaomněl na dálnopis. Ten byl vynalezen o něco později než telegraf a odstraňoval jeho největší nedostatek, tudíž srozumitelnost. Dálnopis je v podstatě elektrický psací stroj, kde klávesnice je na jednom konci linky (dlouhé klidně tisíce kilometrů) a část která tiskne je na straně druhé. Dálnopis narozdíl od tiskárny umí tisknout jen znaky, a to takové, které jsou předem umístěny v jeho tiskárně. Díky možnosti pipojit dálnopis na telefoní linku se mnohá léta používal (a občas ještě používá) jako zpravodajské médium, k přenosu zpráv ze vzdálených končin.

Jsou vánoce

2005-12-24T04:13:00.000-08:00

A tak bych vám takhle odpoledne před štědrým dnem chtěl popřát vše nejlepší, mějte krásné a hlavně poklidné svátky, neduste se rybí kostí, nezapalte stromek, prostě prožijte dnešní večer v co největší pohodě a klidu. Hodně štěstí a zdraví.

Vysílání

2005-12-23T04:40:00.000-08:00

V návaznosti na úspěch bezdrátového telegrafu a telefonu samozřejmě vznikly snahy spojit oba vynálezy dohromady a umožnit tak přenášet řeč přímo vzduchem, bez nutnosti natahovat drahé a nespolehlivé kabely, které strhne kdejaká vichřice, nebo na nich namrzne tolik sněhu že je přetrhne. Pochopitelně tato snaha měla zpočátku naprosto nulový efekt, protože je mnohem snadnější přenášet jen impuls, než nějaký zvuk. Na to bylo nutné zajistit modulaci, a to nebyla lehká záležitost. nicméně nakonec se italu Marconimu povedlo a na světě byl rozhlas. původně jako přijímač sloužila většinou krystalka, později po vynálezu elektronek dobyly svět lampové přijímače. U nás v čechách existuje každodení rozhlasové vysílání již 80 let.

Telefon

2005-12-19T02:41:00.000-08:00

Telefon podle oficiálních dějin vynalezl A.G.Bell, podle novějšího výukomu nebyl zcela první, ale ostatní vynálezci si jaksi enuvědomili důležitost svého objevu a nerozšířili jej. Telefon jaožto propojení mikrofonu a reproduktoru drátem, (i velice dlouhým) byl převratným vynálezem který umožnil jednotlivým osobám hovořit spolu zpočátku přes celé město, později i mezi kontinenty. Mimochodem, reproduktor a mikrofon toho mají spolu společného více než by se mohlo zdát, zezačátku se jednalo o zařízení jediné, teprve později se funkce rozdělila na dvě.

Bezdrátová telegrafie

2005-12-13T15:20:00.000-08:00

Je vlastně předchúdcem radiového vysílání umožňujícího přenos lidské řeči. Vysílalo se sice již na určitých frekvencích, ale pouze signály tečka čárka, morseova abeceda. Toto byl první způsob okamžité komunikace na vzdálenost i mezi kontinenty. Propustnost byla sice výrazně ovlivněna maximální rychlostí s níž telegrafista vyklepával text, ale jinak vlastní přenos informace probíhá po radiových vlnách rychlostí světla.

Telegraf

2005-12-12T04:49:00.000-08:00

Telegraf, tedy přístroj přenášející impulzy po drátě vynalezl v roce 1837 vynálezce Samuel Morse. Pro přenos zpráv se používá Morseova abeceda, složená z douhých a krátkých signálů (tečka, čárka) a tím je poněkud limitována propustnost. navíc telegrafní linka slouží jen tam, kde byly napřed nataženy vodící dráty, ale celkově to byl velice významný pokrok v komunikaci, protože ta byla prakticky okamžitá.

Holubi

2005-12-11T16:31:00.000-08:00

Jednou z nejrychlejších možností, jak někam dopravit zprávy bylo až poměrně donedávna (řekněme do poloviny devatenáctého století) přivázat ruličku hedvábného papíru (co nejlehčí) s napsanou zprávou na nohu poštovního holuba a vyslat jej. Tito ptáci mají totiž nesmírně vyvinutý orientační smysl, a dokážou najít cestu zpět i na vzdálenosti stovek kilometrů. Ovšem, pouze zpět domů, takže je nutné mít holuba pro nějaký cíl, přivést ho tam odtud, a nechat jej se zprávou letět zpět. A navíc jej může po cestě postihnout nějaká nehoda v podobě například dravce, který si neposlouží inteligentním papírem, ale rovnou jeho nositelem. Takže pokud jste chtěli mít jistotu, že zpráva dojde k cíli, tak bylo potřeba holubů vyslat více. Dodnes se poštovní holubi chovají, ale jde už jen o koníček, ne nezbytnost. Holubi byli později nahrazeny telegrafem, ale o tom až zítra.

Loďe

2005-12-09T05:39:00.000-08:00

Naprosto logické je, že tam kde bylo a je potřeba dopravovat zprávy podél řek, či přes větší vodní plochy (a nejen přes moře či oceány, jde i o středně veliká jezera) používalo se i používá lodi. Loď je sice obvykle relativně pomalá, ale zato spolehlivá a laciná doprava, a na mnohých místech jediná možnost jak něco dopravit fyzicky. Mnohdy totiž nestačí poslat pouze zprávu, ale je potřeba něco přivézt či odvézt. A to už vůbec nemluvě o dopravě pošty přes oceán, kde jí takto dodnes putuje značné množství, hlavně balíčků a pošty objemnější, kde by vyšlo její posílání letecky na příliš mnoho peněz.

Železnice

2005-12-08T11:49:00.000-08:00

Další z možností jak dopravovat informace i lidi byla a je železnice. Dodnes se na kratší vzdálenosti (což ovšem znamená něco poněkud jiného než kdysi) používá vlaku k převozu pošty. Pravda, tou kratší vzdáleností je dens míněno několik desítek či set kilometrů, ne jako kdysi vedlejší vesnice. Každopádně je tento prostředek relativně nový, sám vlak existuje sbídou něco nad 160 let.

Zdrhání z basy

2005-12-04T23:55:00.000-08:00

Projevilo se to velmi výrazně při veřejném líčení k návrhu na obnovu řízení z let 1982-5, které proběhlo 1.prosince 2005 u Krajského soudu v Praze za hojné účasti novinářů. Připomínám, že Rostislav Roztočil byl před dvaceti lety v nepřítomnosti jako uprchlík odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 24 let za brutální vraždu, kterou měl spáchat koncem ledna 1975. Počátkem r. 1980 emigroval do Rakouska, odkud se přestěhoval do Německa. V letech 1993-2000 jezdil často do staré vlasti, přestože v r.1991 na něj byl vydán zatykač. Zcela nečekaně byl zatčen při příjezdu do Československa až v r. 2000, tedy za 25 let od činu a 15 let po rozsudku. Bez velkých cirátů pak putoval přes „mezipřistání“ ve sklepní kobce pankrácké vazební věznice do Valdic, později na Bory, odkud 8.11.2005 uprchl. Rostislav Roztočil svou vinu popírá.

Dostavníky,koňka.

2005-11-30T12:41:00.000-08:00

Jde o to, že různé další formy dopravy tažené koňmi mohou být rychlejší než samostatný jezdec. A také bezpečnější, porotže na divokém západě byla životnost samostatného jezdce poměrně malá. A to bez ohledu na to, jestli ho zabil pistolník desperát, či někdo jiný. Proto byly tam zprávy dopravovány rychlými posly jedoucími v dostavnících. A ona slavná koňská dráha je pouze směskou dostavníku a železnice. Kupodivu spojujícím výhody obou, ne jen problémy. Ale i tak oan zanikla před moderními způsoby komunikace.

Bubny, kouř, oheň

2005-11-29T12:58:00.000-08:00

Jako další možnost jak předávat zprávy na veliké vzdálenosti se využívalo buď ohně, (tedy, tam opravdu většinou pouze vyhlášeční poplachu či tak) kouře (zakrývání odkrývání kouře) či bubnů. Mimochodem, i když se šíří "pouze" rychlostí zvuku, tak dunění velkého bubnu je slyšet i na vzdálenost desítek kilometrů. Některé národy měly docela pokročilou sadů kódů, s jejichž pomocí dokázali takto poslat důležitá sdělení deně o stovky kilometrů dál.

divný

2005-11-28T12:55:00.000-08:00

Kolik jen všeobecně uznávaných velikánů důstojně přežilo svůj život pouze díky milosrdnosti, obdivu, štědrosti mecenáše a kolik jen všeobecně uznávaných géniů poskytlo svými životy námět pro přiblblou oslavu romantiky bídy a strádání? Nemluvě už vůbec o tom, že romantika je ke strádání a bídě hodnota násilně přidaná.

Republikou nyní cloumá, a to doslova, Big Brother a Vyvolení. Potkal jsem už tolik lidí, kteří dštili síru a oheň proti skandálu všech skandálu, proti zvrhlosti a zvrácenosti takových „show“, o neuvěřitelnosti výskytu primitivů, obyvatelů vil, že je mi hlavně s podivem, kolik lidí se na seriály lidské bídy a utrpení nedívá. Kritici, a to i ti nejvášnivější se totiž na dotaz, jak to všechno vědí, když se na „to nemohou ani koukat“ a také to „hned přepínají“, odvolávají na to, že se „vždycky kouknou jen chvíli, ale to jim úplně stačí, kam to jen ten svět spěje atd. “

Myslím si zcela vážně, že je skutečně sebezáchovné „nekoukat na něco takového vůbec“, a tak nemohu sloužit ani obhajobě , ani kritice. Soudím ovšem, podle jinak masového zájmu, že čím vulgárnější a čím brutálnější jsou kamerové popisy obchodu s lidským masem, tím větší je množství telefonátů a SMS dojemných vzkazů, přeloženo – podstaty toho obchodu.

Osel

2005-11-27T10:21:00.000-08:00

Ale, to jen tak vtípeček, aby se to rýmovalo s tím poslem, ale opravdu, vlastně první způsob jak dopravit zprávu rychleji než dokáže člověk běžet bylo posadit jej na koně či osla a zvíře pobídnout do běhu. V civilizovaných zemích byly z tohoto důvodu zařízené stanice, kde bylo možno vaměňovat unavená zvířata za čerstvá, protože člověk pokud potřebuje, tak se zapře, ale uštvat koně k smrti nijak rychlost doručení nezvýší.

Posel

2005-11-25T23:37:00.000-08:00

Asi prvním způsobem jak komunikovat na vzdálenost větší než kam člověk dokřičí bylo prostě si dojít za tím, s kým si chtěl dotyčný promluvit. Což ovšem není zorvna praktické, pokud se jedná o vzdálenost větší než pár (maximálně desítek) kilometrů. A navíc, lidé jsou odjakživa násilnické povahy, a mít objekt kterému chci vyhrožovat pěkně po ruce často končilo násilně. Tudíž se jaksi nabízela představa, že pokud vzkaz ponese někdo nezůčastněný, tak má větší šanci na přežití, a tak se zrodili poslové, přenášející zprávy. Mimochodem, tito byli v různých zemích na různé úrovni, ale v některých měli systém poslů přenášejících informace na značně vyspělé úrovni, a také někteří poslové (konkrétně u Inků..) dokázali nadlidské činy, uběhli v terénu kde je minimum kyslíku stovky kilometrů bez zastavení.

Komunikace na velkou vzdálenost

2005-11-24T13:19:00.000-08:00

Pod kterýmžto názvem sdružuji jak telefon, telegraf, rádiové vysílání, tak i moderní komunikační metody, kdy je mezi počítači na světě celkově vyměňováno obrovské množství informací. A pravděpodobně zahrnu i poštu, poštovní holuby, pony expres a další, takže se máte na co těšit, toto je jen předmluva k dalšímu ucelenému seriálku, který se zde bude nacházet od zítřka po vícero dní. Zachovejte přízeň.

Světlo 7 speciální

2005-11-23T13:49:00.000-08:00

Pod pojmem speciální světla mám na mysli všemožné světelné zdroje, co nejsou normální žárovka/zářivka/plamen. Patří sem například různá luminiscence (i když ta se co já vím k osvětlování nedá použít) různé ty fosforoidní barvy, které dokáží na světle něco málo světla uskladnit, a pak ve tmě světélkují, (má praktické využití, ale neveliké). A pak také mnoho různých elektrických světelných zdrojů. Například různé výbojky (fotoblesk) infračervené žárovky, červené žárovky do fotokomor. Pak také LED diody (Light Emitting Diode) což jsou malé svítící polovodiče, které dokáží velmi efektivně přeměňovat elektřinu na tok fotonů. Laser, další opravdu speciální světlo, budu se mu věnovat někde samostatně, tady si řekneme jen, že laser je opravdu hodně silné světlo. (příkon v řádů wattů řeže železo) a například by sem patřila také oblouková lampa, které se však nedostalo takové pozornosti jaké by podle mě zasloužila. A to je pro tuto chvíli opravdu o osvětlení vše.

Světlo 6

2005-11-22T06:48:00.000-08:00

Jak již bylo řečeno včera, tak i žárovka je již dnes na výrazném ústupu z pozice nejběžnějšího osvětlení. A to z důvodu, že byla překonána v účinnosti mnoha různými svítidly. Například jde o halogenovou žárovku, která díky vyšší teplotě má mnohem lepší účinnost, nebo různé výbojky. Z těch jsou nejpodstatnější výbojky sodíkové, které jsou používány v lampách veřejného osvětlení, a zářivky, které se používají v domácnostech. Přičemž ty různé úsporné žárovky jsou vlastně také zářivky, jen v netradicčním tvaru. Tak, a tohle byla ve zkratce historie osvětlení. (tedy, ne ještě zcelá úplně, ještě existují některé speciální osvětlovací tělesa, ale o těch trochu až zítra..

Světlo 5

2005-11-21T04:46:00.000-08:00

A konečně po vynálezu elektřiny byla vynalezena i žárovka. (v roce 1879 T.A.Edison) Je to skleněná baňka, ve které je umístěno tenké vlákno, jež se právě působením elektřiny rozpálí a svítí. Původní žárovky používaly různá vlákna, a alespoň zpočátku byla jejich výdřž opravdu malá (10 hodin či tak něco) Ale postupně se zjistilo, že pokud uvnitř nebude normální vzduch, ale vakuum nebo inertní plyn, tak bude žárovka odolnější. A také se experimentovalo s různými kovy, až se volba ustálila na wolframu. Tento velice tvrdý a odolný kov se mimochodem používá dodnes. Každopádně žárovka již není nejlepším a ani nejpreferovanějším zdrojem světla, protože je značně neefektivní ve využití elektřiny, značná část se jí mění na teplo, místo na světlo. Ale o tom si povíme zas až zítra.

Světlo 4

2005-11-19T05:26:00.000-08:00

Další z osvětlovacích prostředků dob minulých (ale ne zas až tak moc) byla petrolejová lampa. Nápady na její sestrojení nutně musely přijít v okanžiku, kdy někdo viděl jak jasným plamenem hoří petrolej, tedy destilát z černé kapaliny vytékající občas ze země (ropy). Ten se používal v lékažství jako prostředek proti parazitům, ale s jeho používáním ke svícení byl problém, protože hořel až příliš dobře. Olejovou lampičku lze vytvořit snadno tak, že necháte v misce olej, a do nějj ponoříte plovákem procházející knot. Petrolej oproti tomu vzplane po celé hladině. Po letech experimentů přišli lidé na nápad protáhnout knot víčkem od nádoby, a tak se zrodila první lampička na petrolej. Tedy, původně ještě bez modernějších vymožeností jako jsou regulace výšky knotu, zrcátko odrážející světlo jedním směrem či cylindr chránící oheň, ty byly přídány později. Petrolejkami se svítilo běžně ještě v období druhé světové války, pak byly víceméně opuštěny, dnes se používají jen v místech kde není přívod elektřiny, a kde nepotřebují moc světla. (trampské chaty a podobně)

Světlo 3

2005-11-18T11:53:00.000-08:00

Jako další osvětlení se používala svíčka, a to až do nedávna. Ba dokonce dodnes má většina lidí v bytě nějakou tu svíčku, byť třeba jen pro případ výpadku proudu. Svíčka je ztuhlá hořlavina, jejímž prostředkem prochází sající knot. Kdysi se pro tyto účely používalo ztuhlého loje, dnes je naprostá většina svíček tvořena stearínem. A pravda, kdysi i nyní se používal i včelí vosk. Svíce svítí poměrně málo, odkapává z ní tekutý vosk (stearín, lůj) a tudíž také není ideální k osvětlení.

Světlo 2

2005-11-17T09:00:00.000-08:00

Jako další zdroj světla se začaly používat lojové lampičky. Šlo o kousek kamene vyhloubený jako mistička, do které se dal tuk, do něj knot a výsledkem bylo světélko. Později ze namísto kamene začala používat keramická miska, knot byl namočen v oleji (zatím ne petrolej) a nebyl pevně zasunut v misce, ale plaval na malém kousku dřeva či kůry. Takovéto lampičky přežily staletí, svítili si jimi například horníci za středověku. (což ostatně platí i o pochodni, ta také běžně osvěcovala středověké hrady.)